Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Krátkometrážní
  • Akční

Recenze (2 799)

plakát

Hrabě Monte Christo (2024) 

Duo Alexandre de La Patellière a Matthieu Delaporte se poslední dva roky činí a přenáší postupně na velké plátno adaptace velkých románů od Alexandra Dumase. Podobně jako oba díly Třech mušketýrů je i nejnovější Hrabě Monte Christo svěžím závanem na poli dobrodružných historických spektáklů, v nichž hrají velkou roli intriky, ale i láska. Kdysi dávno jsem viděl starší seriálovou adaptaci s Gérardem Depardieu, nicméně jsem si velice rád připomněl příběh Edmonda Dantese - příběh o lásce, zradě a především pomstě, která se ze spravedlivé pomalu přelévá do pohlcující až toxické. Audiovizuálně impozantní a herecky uvěřitelně zahraný film, u něhož je škoda, že jsem ho v kině viděl s dabingem, který dozajista ubral na fatalitě příběhu. Opravdu mě bavilo sledovat promyšlenou hru na kočku a myš, plnou převleků, divadélek a piklů, která i přes střídmé množství akce bavila po celou tříhodinovou stopáž.

plakát

To nejsem já (2024) 

(KVIFF 2024) Jako tečku za letošním karlovarským festivalem jsem si vybral Caraxovu jednohubku, aniž bych se někdy dříve setkal s tvorbou tohoto tvůrce, který v To nejsem já "maluje" svůj autoportrét. Vlastně maluje - bez uvozovek - jelikož si během těch čtyřiceti minut nápaditě pohrává s obrazem a nabízí divákům rozličné výjevy. V tomto případě mi nevadí, že jsem nejel na podobné vlně jako tvůrce, jelikož jsem si tuto přehlídku obrazů, která měla odpovědět na otázku "Kde je teď Leos Carax?", veskrze užil. Někdy stačí se jen dívat - a nechápat!

plakát

Něco tady nesedí (2024) 

(KVIFF 2024) Çevikův film má divácky hodně odtažitý úvod, tvořící takřka půlku stopáže, avšak od příchodu nezvaných hostů se divácký prožitek otočí téměř o 180° a film baví až do samotného konce. Oceňuji záměr natočit film na jeden záběr, byť bych si dokázal představit jiný "centrální" objekt, než je lustr. Scény s pohledy do/z oken a průhled kukátkem byly opravdu skvěle nasnímané. V neposlední řadě chválím výtečnou dramatickou hudbu. Nebýt trestuhodně dlouhého prologu, šel bych s hodnocením klidně výš.

plakát

Na kordy (2024) 

(KVIFF 2024) Režisérka Nelicia Low ve svém debutu vypráví o bratrské lásce, hledání pravdy, zacelování starých ran - a vytváření nových. Nejen postavy, ale i divák hledá odpovědi na otázky, přičemž ona pravda není černobílá ani jednoznačná. Chválím na asijské poměry umírněné herectví, které přispělo k autentičnosti vyprávění a dalo vzniknout uvěřitelnému příběhu s vrstevnatými postavami dvou rozdílných bratrů. Samotný závěr filmu byl nečekaný a pro mě do jisté míry méně pochopitelný, nicméně člověk má aspoň materiál k zamyšlení.

plakát

Na dotek (2004) 

(KVIFF 2024) Na dotek je umně napsaným a uvěřitelně zahraným komorním romantickým dramatem, v jehož středu se nachází milostný čtyřúhelník s poněkud přelétavými "vrcholy". Všichni čtyři aktéři se svých rolí zhostili na výbornou, přičemž nejvíce to zandal Clive Owen. Zpočátku mě tak trošku rušily časové skoky, které si ale divák takřka hned uvědomil. Na dotek je velice smyslně laděný snímek, aniž by v něm byla nějaká explicitní sexuální scéna - zde si tvůrci bohatě vystačili s peprnými dialogy (či chaty). Plusovým bodem budiž i fakt, že divák v podstatě až do samotného závěru netuší, do jako geometrické konstelace celý příběh dospěje.

plakát

Bez duše (2024) 

(KVIFF 2024) Bez duše je názorným příkladem toho, jak lze poutavý filmový námět úspěšně pohřbít pod unylým a zmatečným zpracováním. Antikristovské intro mělo opravdu slibný mysteriózní náboj, který však poté vystřelil někam úplně do prázdna - a už se nevrátil. Dějová linka s mrtvým Bohem, ale i tématika potratů přišly taktéž veskrze vniveč, a třešničkou na dortu byl bizarně useknutý konec. Jako by byl tento film opravdu bez duše.

plakát

Ta druhá (2024) 

(KVIFF 2024) Vyrůstat v rodině, v níž některý člen trvale trpí nemocí, ať už fyzickou či psychickou, je neskutečnou výzvou a zkouškou vlastních limitů a odolnosti. Johana v takové rodině žije od svých sedmi let, jelikož její mladší sestra trpí atypickým autismem. Do toho je navíc Johana právě v maturitním ročníku a čeká ji zkouška dospělosti - jak ta studijní, tak i životní, neboť chce jít na vysokou a žít i mimo stín své mladší sestry, která je v rodině Ta první. Režisérce Kochové se podařilo natočit veskrze autentický dokument o nelehké životní situaci jedné rodiny, která je nazírána především z pohledu Té druhé. Některé scény působily poněkud neobratně, což lze ale odpustit vzhledem k tomu, že aktéři byli neherci. V neposlední řadě chválím hudební doprovod, který skvěle dotvářel místy dost neveselou atmosféru.

plakát

Substance (2024) 

(KVIFF 2024) Substance má již nyní čestné místo na poli krvavých body hororů. Při letmém pohledu na anotaci vyvstane člověku hned na mysli klasika Smrt ji sluší (mně konkrétně naskočila i epizoda Mimo z del Torovy antologie Kabinet kuriozit). Obsazení Demi Moore do role stárnoucí, (polo)zapomenuté hvězdy byla trefou do černého a jsem rád, že tato v 90. letech populární (byť "malinová"), zatímco v posledních letech spíše kvůli podezřelým změnám vzhledu bulvárem propíraná herečka dostala šanci si zahrát - možná tak trochu - sama sebe(?). Minimálně od dob Gremlinů víme, že pravidla nejsou jen pro okrasu, a když je porušíme, může to mít (doslova) monstrózní následky. Během sledování mi před očima nabíhaly odkazy na filmy jako Osvícení, Sloní muž, Carrie, Věc, Pohádka pohádek či Moucha, čímž ale nechci tvrdit, že by byla Substance kompilátem dříve viděného. Při projekci jsem viděl postranním očkem, jak někteří lidé uhýbali pohledem - mně v tomto ohledu vadila jen jedna jediná (nehtová) scéna. Rozhodně se ale jedná o otrlý kousek, který má neuvěřitelně nabušený a energický audiovizuál, kde jsem místy ocenil svou lehčí hluchotu. Rovněž nutno ocenit děsivě autentickou práci maskérů, kteří v tomto případě měli vskutku velký prostor pro realizaci. Coralie Fargeat se podařilo naservírat hutnou, krvavou podívanou, která by si mohla plácnout s Kill Bill. V neposlední řadě jde ale i o smutný příběh o šovinistickém ideálu krásy, jehož dosáhnutí může sebou přinést fatální následky. Není to za mě čistých pět hvězd, nicméně za odvahu a koule něco takového natočit si je Substance zaslouží.

plakát

Světýlka (2024) 

(KVIFF 2024) Před dvěma lety jsem na LFŠ viděl předchozí režisérčin počin Slovo, který mě i přes vlažné přijetí velmi oslovil. Světýlka zaujmou - a mnohé i odradí - tím, že je film z velké části nazírán a snímán z pohledu malé Amálky (či Amouchy - hm, bizarní to oslovení). Tuto premisu hodnotím pozitivně a byl jsem i veskrze spokojený s autentickým herectvím malé Miy Bankó. O humornou stránku filmu se postarala především Veronika Žilková a její průpovídky; dramatická linie mě až tak moc nezasáhla. Na pár místech mi film dost evokoval Ecce homo Homolka. Podobně jako ve Slově si i zde Parkanová hrála s obrazem a snažila se dodat vyprávění jakousi lyrickou rovinu - proč ne. Nenáročná, přijatelně krátká a časoprostorově komorní jednohubka!

plakát

Cabo Negro (2024) 

(KVIFF 2024) Podle anotace jsem si myslel, že půjde o komorní atmosférickou jednohubku alá filmy od argentinského tvůrce Marca Bergera. Nicméně - chyba lávky - ze které člověk padá do unylé nudy - a ještě ho pak po hlavě práskne ta padající lávka. Cabo Negro je o lidech, kteří vaří, jí, spí, k*rví se - a takhle je to párkrát dokola tak neuvěřitelně utahaným způsobem bez nápadu, náboje a snahy vtáhnout diváka do děje. Dokonce mě štvala i skutečnost, že tak mladí a volnomyšlenkářští lidé věří na zlé duchy a jsou pobožní. Těch několik desítek minut života mi už nikdo nevrátí. Jdu si asi uvařit kuskus a sním ho na prasáka rukama.