Tři přání pro Popelku

Nepratrím zrovna medzi nadšených obdivovateľov filmovej rozprávky "Tri oriešky pre Popolušku", ktorú v roku 1973 zrežíroval Václav Vorlíček. No keď sa to v predvianočnom období objaví v televízii, tak si to rád pozriem. Je to taká tá pohodová každoročná vianočná klasika. Teraz som však omylom natrafil na rovnomenný titul z nórsko-litovskej koprodukcie, ktorý bol natočený v roku 2021. Horúca novinka, novodobý, progresívny remake. Je to režisérsky debut akejsi Cecilie Askeland Mosli. Oproti pôvodnej českej verzii to trpí mnohými výraznými nedostatkami, aj keď sa ju snaží takmer autenticky kopírovať. Podpriemerní herci sú necharizmatickí, prostredia neatraktívne a viaceré účelovo pozmenené detaily z toho robia nechutne neoliberálnu propagandu. No a keď sa tam pri záverečnom, všeobecnom veselí začali vášnivo bozkávať dvaja homosexuálni panoši, tak to u mňa definitívne spadlo do kategórie odpad! (25.12.2022)

Když dva dělají totéž, není to totéž. Chápu oblibu našich Tří oříšků v Norsku. Paní režisérka si zřejmě řekla, že pokud má pohádka úspěch, stačí jí natočit v norských reáliích s norskými herci a bude mít superúspěch. Říkám si proč ne, použijí motiv, přidají svoje repliky, mají k dispozici víc peněz, lepší techniku ... Vznikla ale spíše nezdařilá kopie, vlastní invenci jsem zaznamenala až ke konci filmu. Škoda, v tomhle ohledu jsem Norům dost fandila. A proč zrovna Tří přání? No znít to mnohem lépe než Tři žaludy pro Popelku ... :) (23.12.2022)

Norové si s adaptací jedné z našich nejmilejších pohádek utrhli velké sousto a svým modern(ějš)ím přístupem k tradičnímu příběhu si - minimálně v Tuzemsku - nařízli pod sebou větev. Tři přání pro Popelku v sobě mísí scény, které se věrně drží předlohy, a které se od ní naopak odklánějí - někdy v pozitivním, jindy zase spíše v negativním slova smyslu. Linie se sháněním šatů pro Doru s afektovaným stylistou a přebíráním flitrů se minula svým účinkem a působila spíše rušivě, než aby příběh oživila. Podobně se jevil i "učůraný" miništěk Kristofera Hivju. Naopak si ale cením inovace v případě třetího přání/žaloudku a závěrečné konfrontace mezi Popelkou, princem a macechou. Příjezd a příchod Popelky na ples a mile pozměněný závoj měly rovněž své kouzlo. Českým publikem jistě hodně zahýbe obsazení různých menšin do děje, které na mě osobně působilo rozpačitě - chápu tvůrčí záměr, ale jeho realizace mi (alespoň v případě dvou princových společníků) přišla poněkud nešikovně uchopená. Z hereckého obsazení mě vedle titulní dvojice zaujali nejvíce "lady-tremainovská" macecha a Alfred (skrze nějž na nás v Popelce poprvé promluvil i Trávníček). Ve výsledku jsou Tři přání pro Popelku odvážným počinem - na nejedné frontě - který mj. osloví jistou kamerou a nádhernými přírodními scenériemi zasněženého Norska. (23.12.2021)

Hodně jsem se těšila. Čekala jsem, že se Norové nějak vyšvihnou, když naši Popelku s Libuškou Šafránkovou tolik milují. Takhle jsem shlédla hezký fantasy příběh, který je zasazen do krásné zimní krajiny lemované horami. Škoda, že herecké výkony nebyly výraznější. Role Dory a macechy k tomu dokonale vybízely. Chyběla mi i ta naše hřejivá vřelost. Nemůžu si pomoct, ale ty severské národy jsou prostě studení čumáci. Na druhou stranu je ale vidět, že si Norové naší Popelky hodně váží. (21.12.2022)

Tak nepolíbený Vorlíčkovou klasikou spokojený bude. Hudba, příroda i kouzla jsou nádherné. Macecha taky výborná. Pak už je to bída. Dora je pohlednější než hranatá, hrubá, osvalená, stárnoucí dvojnice Zuzany Slavíkové, kterou mám moc ráda, ale možná se shodneme, že je typem spíše na role tvrdšího charakteru. Popelka, která jednak leze do prdele Doře, což by naše Libuška, ve své roztomilé nadrzlosti, nedopustila, je v podstatě emancipovaná, cílevědomá stalkerka s párou jak hrom do police, která se podbízí sama i princi, to je turecký trouba, jež se cizí osobě zcela tupě svěřuje napotkání, že ho chce tatínek oženit, se svými kumpány jezdí na koni Převalského, celkově je nudný, nezábavný a každá baba s mozkem by se v jeho přítomnosti uhryzala nudou do večera. Holubi jsou značky: běžné na každém městském parapetu, žádné nádherné hrdličky se nekonají, pochopitelně výrazně chybí i detail v obří postavě Heleny Růžičkové, která naší pohádce dodala naprosto skvostný punc dokonalého humoru, místo toho si Dora na plese usere (hehe, pro debily). Kostýmy ale jo, ovšem na Theodora Pištěka se nechytají ani omylem. Model královny běžně potkáváme v Ostravě Přívoze, Mariánky, Hulváky, Balkán nebo Hrušov, král nevýrazný, nijaký. Prostě sečteno podtrženo, šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, toť naše perla, nevěřím, že se tento počin výrazněji ujme. Libuše Šafránková byla nejen vzhledem, ale i výrazem a herectvím tak nádherná Popelka, že podobnou dosud nenakreslili ani u Disneyho. Něco tak krásného, od pohledu chytrého, vzdorovitého a posmutnělého se jen tak nevidí, Trávníček, dabovaným Petrem Svojtkou, vystřihl skvělého floutka, který skutečně baví i po letech, čili buďme rádi. Námět jsme poskytli na žaludovou verzi skvělý, však toto osloví mladší diváky spíše v zemích jiných. (19.01.2022)