Odtud až na věčnost

Tohle asi nebudu nikdy schopna docenit. Než se to rozhýbá z oné přehnané ukecanosti, balení ženskejch k nějaký pořádný akci, tak by jeden stačil vykvést. Asi bych na vyšší hodnocení musela být chlap, a dost možná s macho komplexem, protože takhle mi to z dnešního pohledu přišlo až moc směšný, ženský moc pitomý a chlapy jako pánové světa. No nic, už jsem zase o trochu vděčnější za dobu, ve které žiju. Jak jsem napsala, nejsem to schopná docenit, ani i když se sebevíc snažim vžít do doby, do hodnot, tohle mi prostě strašně nesedlo. (16.10.2011)

Ve světě bez horizontů vrcholí několik životních příběhů, jejichž hloubka, štěstí i bolest by vystačily na samostatný román. Vesměs dokonale vylíčená dramata se postupně vrství a mezi sebou konfrontují a zřejmě bezděčně vyvolávají otázku po smyslu pout, hranic, která vymezují životy zúčastněných. Obraz (americké) armády vyvstává jako bezútěšný koridor mezi domovem a cizinou, v němž se nejvíce daří cizotě – a přátelství a lásce, na něž by možná ve svobodném komíhání nezbyl čas. Každý krok vojína Prewletta měří jeho věčnost služby, která je však v podstatě sebeobelháváním. A jeho oběť – ne snad ta skutečně poslední, ale ta mstící smrt přítele - to potvrzuje. Samo doslovení či rozřešení celé té polyfonie útokem na Pearl Harbor, nesmyslně zpřítomněným archivními záběry, mi však přišlo poněkud alibistické, jakkoliv počáteční americkou rozpačitou reakcí dokonale doslovilo to postavení vojenského prostředí „mimo svět“ a jeho ponor do bezživotných pravidel. Předešlé dění bylo nadčasovým, ale tato „okolnost“ je zcela vychýlila a nepatřičně zproblematizovala. A co je ještě horší: do chumle příběhů vešel národní (či profesní) patos, vědomí povinnosti, které jakoby dočasně nepatřičně a nezodpovědně zapomenuté náhle vedlo člověka tím správným směrem. Psychologismus předešlých dramat tak vyznívá (s ohledem na varování, tužby a vize hrdinek /hrdinek, ne jen ženských postav!/) pouze zženštile a pravda života se odráží v zrcadle mužského (anebo snad i mužného?) boje. Jako bychom již nežili v nebezpečném světě našich přání a tuh, naší odpovědnosti vůči našemu životu (ne majetku či okolnostem, ale pohybu, sdílení a vnímání!), ale v rozvřelém kotli internacionální nenávisti, v níž „my“ jsme těmi spravedliví, „because we are soldiers“…. PS: Jako hrdý majitel modré knížky si nadále myslím, že potřebujeme více lásky a méně armád(y). (12.08.2017)

Tento film má pre mňa výstižný názov, hlavne preto, že táto romantická akože drsniacka konverzačka z vojenského pľacu je filmom, ktorý podľa mňa mohol ohurovať len v časoch, kedy toho po vojne ešte veľa natočeného nebolo. Divím sa tej záplave vysokých hodnotení a chválospevov, ono to nič extra nebolo, skôr to bola nuda, no ľudia majú radi obkecávačky, krásne obaly a dej tomu často radi obetujú. Mal som pocit, že sledujem staršieho predchodcu filmov od Pilcherovej zmixovaných s americkou kinematografiou 30. rokov a navyše vojenské prostredie tomu u mňa tiež nedodalo. (17.08.2013)

Výborná práce s detaily, které posouvají příběh a hrají si s očekáváním diváků (například když dozorce ve věznici významně potěžká obušek při přijímání nového vězně/ nebo když se milenka loučí se svým drahým, který dal patrně před ní přednost armádě, a přitom mu salutuje, protože se chrání před ostrým sluncem). Hlavně tyhle momenty a pak taky moderně pojaté postavy a jejich nejednoznačnost těsně před útokem na Pearl Harbor, který zrelativizuje všechny dosavadní vztahy i snahy. Najednou, tváří v tvář masakru se všechno předešlé jeví jako pomíjivé. /5. 6. 15./ (05.06.2015)

No, čakal som rozhodne viac. Príbeh samotný bol taký nemastný-neslaný a aj keď bol výborne herecky zvládnutý, nedokázal ma bližšie zaujať. Prišlo mi to ako také nezáživné pletky medzi vojakmi, prípadne medzi nimi a ich romantickými láskami. Až moc nudné, fádne, banálne a dramaticky veľmi slabé. No a ten koniec bol typická ukážka nerozumu a niečoho, vďaka čomu vám jednej hlavnej postavy ani nie je ľúto. Jediným pozitívom je herecká stránka. Slabší priemer. 55/100 (19.12.2017)