Odtud až na věčnost

Nie také božské ako High Noon a Šakal, napriek tomu opäť nakladačka. Zinnemann je proste kúzelník, ktorému stačí dobrý scenár, pár hercov a nejaké kulisy a je z toho biják, že nemôžete dve hodiny popadnúť dych a sopel sa vám mieša so slzami. Nejde o to, že by nevedel režisér sugestívne podať aj akciu a násilie. Naopak, scéna pästného súboja, a záverečný nálet sú dôkazom prešpekulovanej filmárčiny, akú vie predviesť málokto. Boxovačka je bolestnejšia než v Zúriacom býkovi a útok Japoncov je dokumentaristický akoby ho točil Greengrass. Napriek tomu sú to jediné dve akčné scény v celom filme. Zinnemann sa zámerne pohráva s divákom, keď mu odoprie pohľad na očakávané násilie. Súboj medzi Prewittom a šéfom väzenia zostane skrytý, napriek tomu, že sa udeje on-screen. Rovnako ani raz nevidíme šikanovanie Maggia vo väzení, na ktoré sa divák teší od momentu, keď sa prvýkrát Maggio so šéfom väznice dostane do konfliktu. Explicitné násilie teda neukáže vôbec, alebo ho okázalo skryje za kulisy, akoby chcel povedať, že skutočná dráma sa deje niekde inde - vo vnútri postáv. Zinnemann je proste frajer, ktorý by mohol pokojne celý film exhibovať v prvotriednej akcii, no radšej podáva komornú drámu, kde sa herci rozprávajú v interiéroch. Napriek tomu, že sa bránim frázam o filmoch, ktoré chytia za srdce a sú plné ľudskosti, From Here To Eternity je dielo, pri ktorom nadobúdajú svôj pôvodný význam. Málo filmov v histórii kinematografie dokázalo vykresliť tak silné prieteľstvo a také humánne charaktery bez toho, aby to skončilo pri sladkom gýči. (09.04.2014)

Opravdu výborné a hvězdné obsazení. Příběh je taky zajímavý, trocha romantiky, trocha vojenského drilu, trocha válečné vřavy. I konec se mi líbil, byl docela dramatický a tajuplný, ne jako dnešní jednoduché americké konce. Prostředí na ostrově Oahu taky nemá chybu, zvláště scény na pláži jsou výborné. A samozřejmě závěrečný útok Japonců. Klidně si film někdy zase zopakuji. (14.02.2018)

Ve světě bez horizontů vrcholí několik životních příběhů, jejichž hloubka, štěstí i bolest by vystačily na samostatný román. Vesměs dokonale vylíčená dramata se postupně vrství a mezi sebou konfrontují a zřejmě bezděčně vyvolávají otázku po smyslu pout, hranic, která vymezují životy zúčastněných. Obraz (americké) armády vyvstává jako bezútěšný koridor mezi domovem a cizinou, v němž se nejvíce daří cizotě – a přátelství a lásce, na něž by možná ve svobodném komíhání nezbyl čas. Každý krok vojína Prewletta měří jeho věčnost služby, která je však v podstatě sebeobelháváním. A jeho oběť – ne snad ta skutečně poslední, ale ta mstící smrt přítele - to potvrzuje. Samo doslovení či rozřešení celé té polyfonie útokem na Pearl Harbor, nesmyslně zpřítomněným archivními záběry, mi však přišlo poněkud alibistické, jakkoliv počáteční americkou rozpačitou reakcí dokonale doslovilo to postavení vojenského prostředí „mimo svět“ a jeho ponor do bezživotných pravidel. Předešlé dění bylo nadčasovým, ale tato „okolnost“ je zcela vychýlila a nepatřičně zproblematizovala. A co je ještě horší: do chumle příběhů vešel národní (či profesní) patos, vědomí povinnosti, které jakoby dočasně nepatřičně a nezodpovědně zapomenuté náhle vedlo člověka tím správným směrem. Psychologismus předešlých dramat tak vyznívá (s ohledem na varování, tužby a vize hrdinek /hrdinek, ne jen ženských postav!/) pouze zženštile a pravda života se odráží v zrcadle mužského (anebo snad i mužného?) boje. Jako bychom již nežili v nebezpečném světě našich přání a tuh, naší odpovědnosti vůči našemu životu (ne majetku či okolnostem, ale pohybu, sdílení a vnímání!), ale v rozvřelém kotli internacionální nenávisti, v níž „my“ jsme těmi spravedliví, „because we are soldiers“…. PS: Jako hrdý majitel modré knížky si nadále myslím, že potřebujeme více lásky a méně armád(y). (12.08.2017)

Tento film je skvelou ukážkou, do akých krajností sa dá pracovať s klasicizmom aj mimo vyhranených, bežných pravidiel čiernobieleho Hollywoodu. Občiansky chaos mužov v službe na okraji vojnových fanfár odzrkadľuje malinkú súčasť ich civilných životov, ktoré sa formujú iba v istých, vytýčených zvyklostiach. Zaujímavé sú nepochybne ich slepé a nepredvídateľné uličky súkromia, čo v kontraste s naratívnou osnovou následných udalostí vrhá tieň disharmonickej antitézy tých najnepredvídateľnejších rozmerov. Samotná choreografia náletovej katastrofy je v kontexte hybridnosti dopadu na konštruktívnu kostru dejovej osnovy lepšia, než v The Hurricane (1937). I keď jej paradoxne chýba hlbšie kinematografické splynutie, je zbytočné to prílišne vyčítať. Aj scenár spĺňa prísnejšie kritéria. Nebyť vedomia obsahu tohoto filmu vo všeobecnosti, ani len v náznaku by ma nenapadli spomínané zvraty, ktoré mali ten správne, osožný náboj prostriedkov filmového umenia. (21.04.2015)

Můžeme jen spekulovat, jestli byl Angelo Maggio nejlepší Sinatrovou rolí, nebo zda někde, v něčem, zahrál ještě líp. Svého jediného Oscara získal právě ve filmu Zinnermannově, a basta. O třináct let později se s Deborah Kerr potkal před kamerou znovu, a tentokrát hráli hlavní role oba, a k tomu spolu. Jiná zásadní spojitost mezi From here to eternity a Marriage on the rocks sice asi není, ale pokud se vám Sinatra a Kerr líbili v Tichomoří, máte dobrý tip na jindy.__Docela mě překvapilo, že film byl součástí letošních MFFKV (nebyl jsem tam, zhlédnutí bylo čistě náhodné). V komentářích se tu několikrát objevuje pochybnost nad tím, jestli film (případně jak věrohodně) vykresluje poměry v armádě. Tedy, v americké armádě jsem nesloužil, jen v té české, ale vězte a věřte, že je dost jisté, že skutečnost byla (je a bohužel i bude) horší. Kdo se někdy seznámil se šůrovákem, ví, o čem je řeč .-)___ Nemám rád filmy natahované a pochopitelně ani ty dlouhé, co neutíkají. Což ovšem není tento případ. P.S. Hodnotit film větou "v roce 2006 je to nuda" je přeci jen poněkud mimózním pohledem na kinematografii. (12.07.2009)