Odtud až na věčnost

Ve světě bez horizontů vrcholí několik životních příběhů, jejichž hloubka, štěstí i bolest by vystačily na samostatný román. Vesměs dokonale vylíčená dramata se postupně vrství a mezi sebou konfrontují a zřejmě bezděčně vyvolávají otázku po smyslu pout, hranic, která vymezují životy zúčastněných. Obraz (americké) armády vyvstává jako bezútěšný koridor mezi domovem a cizinou, v němž se nejvíce daří cizotě – a přátelství a lásce, na něž by možná ve svobodném komíhání nezbyl čas. Každý krok vojína Prewletta měří jeho věčnost služby, která je však v podstatě sebeobelháváním. A jeho oběť – ne snad ta skutečně poslední, ale ta mstící smrt přítele - to potvrzuje. Samo doslovení či rozřešení celé té polyfonie útokem na Pearl Harbor, nesmyslně zpřítomněným archivními záběry, mi však přišlo poněkud alibistické, jakkoliv počáteční americkou rozpačitou reakcí dokonale doslovilo to postavení vojenského prostředí „mimo svět“ a jeho ponor do bezživotných pravidel. Předešlé dění bylo nadčasovým, ale tato „okolnost“ je zcela vychýlila a nepatřičně zproblematizovala. A co je ještě horší: do chumle příběhů vešel národní (či profesní) patos, vědomí povinnosti, které jakoby dočasně nepatřičně a nezodpovědně zapomenuté náhle vedlo člověka tím správným směrem. Psychologismus předešlých dramat tak vyznívá (s ohledem na varování, tužby a vize hrdinek /hrdinek, ne jen ženských postav!/) pouze zženštile a pravda života se odráží v zrcadle mužského (anebo snad i mužného?) boje. Jako bychom již nežili v nebezpečném světě našich přání a tuh, naší odpovědnosti vůči našemu životu (ne majetku či okolnostem, ale pohybu, sdílení a vnímání!), ale v rozvřelém kotli internacionální nenávisti, v níž „my“ jsme těmi spravedliví, „because we are soldiers“…. PS: Jako hrdý majitel modré knížky si nadále myslím, že potřebujeme více lásky a méně armád(y). (12.08.2017)

No, čakal som rozhodne viac. Príbeh samotný bol taký nemastný-neslaný a aj keď bol výborne herecky zvládnutý, nedokázal ma bližšie zaujať. Prišlo mi to ako také nezáživné pletky medzi vojakmi, prípadne medzi nimi a ich romantickými láskami. Až moc nudné, fádne, banálne a dramaticky veľmi slabé. No a ten koniec bol typická ukážka nerozumu a niečoho, vďaka čomu vám jednej hlavnej postavy ani nie je ľúto. Jediným pozitívom je herecká stránka. Slabší priemer. 55/100 (19.12.2017)

Chápu, že pár let po válce zacílil Zinnemann na ta správná místa a také je trefil. Z dnešního pohledu mi ale tenhle slavný snímek přinesl jen zklamání. Děj je na můj vkus až nečekaně roztříštěný. Sledujeme několik paralelně se odvíjejících linií, které ale netvoří žádný jeden sepjatý celek. Naopak, měl jsem pocit, jako kdybych sledoval spíš nějakou telenovelu, které se z nějakých záhadných důvodu upsali slavní herci. Za celou dobu mě navíc žádný moment z té nudy nijak nevytrhl, nenaznačil mi, že bych měl ve filmu hledat něco víc, než jen nepřirozeně se tvářící melodramatickou limonádu. Velké oscarové zklamání. 4/10 (18.12.2017)

Nie také božské ako High Noon a Šakal, napriek tomu opäť nakladačka. Zinnemann je proste kúzelník, ktorému stačí dobrý scenár, pár hercov a nejaké kulisy a je z toho biják, že nemôžete dve hodiny popadnúť dych a sopel sa vám mieša so slzami. Nejde o to, že by nevedel režisér sugestívne podať aj akciu a násilie. Naopak, scéna pästného súboja, a záverečný nálet sú dôkazom prešpekulovanej filmárčiny, akú vie predviesť málokto. Boxovačka je bolestnejšia než v Zúriacom býkovi a útok Japoncov je dokumentaristický akoby ho točil Greengrass. Napriek tomu sú to jediné dve akčné scény v celom filme. Zinnemann sa zámerne pohráva s divákom, keď mu odoprie pohľad na očakávané násilie. Súboj medzi Prewittom a šéfom väzenia zostane skrytý, napriek tomu, že sa udeje on-screen. Rovnako ani raz nevidíme šikanovanie Maggia vo väzení, na ktoré sa divák teší od momentu, keď sa prvýkrát Maggio so šéfom väznice dostane do konfliktu. Explicitné násilie teda neukáže vôbec, alebo ho okázalo skryje za kulisy, akoby chcel povedať, že skutočná dráma sa deje niekde inde - vo vnútri postáv. Zinnemann je proste frajer, ktorý by mohol pokojne celý film exhibovať v prvotriednej akcii, no radšej podáva komornú drámu, kde sa herci rozprávajú v interiéroch. Napriek tomu, že sa bránim frázam o filmoch, ktoré chytia za srdce a sú plné ľudskosti, From Here To Eternity je dielo, pri ktorom nadobúdajú svôj pôvodný význam. Málo filmov v histórii kinematografie dokázalo vykresliť tak silné prieteľstvo a také humánne charaktery bez toho, aby to skončilo pri sladkom gýči. (09.04.2014)

Velice kvalitní snímek pojednávající o proslulém útoku na Pearl Harbor a vzorovým přístupem americké vlády s tím spojeným. Nejenže válku s Japonskem USA vyvolali, ale dokonce své vlastní lidi ani o chystaném útoku neinformovali a nechali je zcela nepřipravené na pospas osudu. Tohle snímek jaksi zapomíná zmínit. Jinak se z mého pohledu jedná o mnohem duchaplnější film, než je ten Bayův. Sice se zde divák nedočká takového přívalu akce, ale je mu to do jisté míry kompenzováno obstojným dějem. Na svůj rok je film luxusní a 8 Oscarů je všeříkajících. Tento snímek nepojednává moc o útoku samotném (na ten dojde až v závěru), ale spíše o vojenském životě před útokem. Nechybí nějaká ta šikana, běhání za slečnami, či jen obyčejné večerní opíjení se do němoty. Nejednomu by se to mohlo jevit skoro jako práce snů. A vlastně se tento rituál tak nějak neustále opakuje, takže by se někomu mohlo zdát, že je děj poměrně prázdný. Snad všichni herci a herečky mi byly neuvěřitelně sympatičtí, a to vzhledem i hereckým výkonem. Nějak jsem se nestíhal výrazněji nudit. Snad jen těch vztahů tam mohlo být méně. Slabší 4 hvězdy. (30.10.2016)