Já, spravedlnost

Přespříliš vykonstruovaný, až příliš akademický film Zbyňka Brynycha, který by se dal označit za specialistu na dramata odehrávající se v období druhé světové války, Já, spravedlnost patří ovšem k těm méně povedeným, a to především tou přespříliš patrnou snahou tvůrců vystavět hluboké dílo v idejích demokratického humanismu - ve snaze dotknout se čehosi čapkovského je celý film zaklet v jakési schematické ustrnulosti. Po vzoru doktora Galéna tu tak máme doktora Hermana a taky fakt, že hlavním hrdinou je zrovna lékař, apriorní nositel humánních ideálů, což už začíná být trochu klišé, dokonce je zachována dramatická osa lékař - diktátor (Maršál alias tedy Adolf Hitler) jako v Čapkově Bílé nemoci. Do toho zapadá i tak nějak očekávaný Karel Höger, byť jeho hereckému mistrovství neleze asi nic vytknout, přesto ničím nevyčnívá z chladné dobové nálady té jakoby televizní inscenace. Celý ten etický problém je sám o sobě zajímavý, vezmeme-li však v potaz formální stránku filmu, výsledný dojem je velmi rozporuplný. Stranou pak raději nechávám fakt, jak se morální imperativy filmu snoubí s angažovaností pana režiséra v době normalizace a některými jeho filmy z tohoto období... (15.09.2012)

"Pro Hitlera je jedna smrt málo! Musí umírat stokrát." Tak zní imperativ organizace, která pod vedením vůdcova bývalého spolupracovníka po válce Hitlera ukrývá a ve jménu "spravedlnosti" smývá vlastní spoluvinu na válečných zločinech sadistickou mystifikací. Führer, udržovaný v domnění, že válka pokračuje, má poznat nejtemnější zákoutí strachu. Ocitá se pod gilotinou, aby byl v posledních vteřinách dočasně "zachráněn" a zas a znovu prožíval totéž. K takové kratochvíli je potřeba mít Hitlera živého, což dostává na starost dvojník jeho lékaře MUDr. Heřman (Karel Höger). Důvod, proč ten film není tak slavný, jak by být měl, je asi v odlišném přístupu scénáristy a režiséra k předloze. Román Miroslava Hanuše jsem sice nečetl, ale je zřejmé, že Miloš Macourek napsal scénář jako dobrodružný sci-fi thriller, kdežto Zbyněk Brynych ho natočil svým osvědčeným "neučesaným" způsobem, jako dejme tomu Transport z ráje. Já, spravelnost je mimořádný film, ale myslím, že by stál za remake. Takový, který by nesmírně atraktivnímu příběhu dal odpovídající formu. 80% (10.03.2008)

Velmi pozoruhodný snímek, který je z nepochopitelných důvodů, stejně jako celá řada opravdových českých skvostů 60. let opomíjen. Konspirační teorie spojené s nacismem jsou jistě jedny z nejčastěji diskutovaných a koho by nenapadla otázka co když Hitler nespáchal sebevraždu na sklonku války a žil někde dál v hlubokém utajení. Tento snímek se odehrává v roce 1946, zatímco v Norimerku probíhá mezinárodní tribunál s ostatními válečnými zločinci, Hitler je kdesi v Německu ukryt v sanatoriu, které spíš připomíná obrovskou pevnost dokonale izolovanou od okolního světa. Sanatorium je plné bývalých příslušníků SS a Wehrmachtu, ale Hitler, jak je postupně osvětleno, zde není jako milovaný Vůdce skrytý před spravedlivým trestem, nýbrž jako vězeň pro kterého je trest smrti málo a onu spravedlnost, která je i v názvu snímku, představuje Hitlerův věznitel Harting, který svými teatrálními inscenacemi přepadů a následného souzení vystavuje Hitlera obrovskému psychickému mučení. Roli Hitlera výtečně a přesvědčivě ztvárnil německý herec Fritz Deitz, který ho díky své podobě hrál velmi často. Aby bylo možné podávat Hitlerovi léky, je najat český lékař Dr. Heřman podobající se skutečnému Hitlerovu osobnímu lékaři, který v podání Karla Högera představuje klasického kladného hrdinu, který je proti své vůli nucen vykonávat příkazy, které se příčí jeho přesvědčení. Řeší nejprve dilema, zda má vůbec léčit největšího zločince lidstva, díky kterému milióny lidí umíraly, poté co však pozná jakým způsobem je Hitler trýzněn, jeho myšlenky spíš směřují k otázce, zda mučení i takto nepochybně velmi provinilého člověka je morálně v pořádku a nebylo by na místě spíš jeho trápení ukončit. Charismatický Karel Höger byl přesně tím typem herce, který se na takovouto psycholgicky náročnou úlohu dokonale hodil a ztvárnil ji s bravurou sobě vlastní, ostatní herci mu pak zdatně sekundovali. Možná polovina filmu byla pro větší věrohodnost natočena v němčině, čemuž byl uzpůsoben i výběr herců. Po technické stránce je ale třeba vytknout velmi povrchní a silně zestručněné titulky, které leckdy i úplně chybí. Celkově se ale dá říci, že je věčná škoda, že takovéto snímky vyplouvají z hlubin archívů k veřejnosti jen velmi zřídka. (26.04.2007)

Škoda nápadu a námětu. Než překomplikovaný příběh hrající si na složité krimi-špionážní veledíla, by filmu slušelo spíše několik nosných myšlenek, které se kolem zvoleného tématu nabízejí, a při trefných formulacích by z nich mohlo až mrazit. Ovšem nejsou-li ve scénáři, tak ani Karel Hoger s tím nic neudělá, neboť zkrátka nemá, co hrát, a může jak chce hezky volně přecházet a tvářit se zádumčivě, ale nic moc z toho nevykřeše. (19.02.2011)

I velká doba má slabší chvíle. Protikladné reakce, které tento film vyvolává u spolukomentátorů, naznačují jeho zřejmou rozporuplnost. Snahu demonstrovat obecně platný mravní princip - dostatečné potrestání zločinů, které se vzpírají rozsahem i dosahem obvyklému vnímáni a vymezování zločinu - zpochybňuje způsob provedení i pozadí, které ho charakterizuje. Nestačí na to ani hrůznost Hitlerových choromyslných etnocid. To je poselství nadčasového Brynychova a Hanušova příběhu. Směšování morálky, práva a etiky vždy vede k třaskavinovým důsledkům. Zejména k naprostým zhroucením hodnotových orientací, vytvoření doslova etického vakua. Hitler je souzen a odsuzován opět nacisty, stejně blouznivými, srovnatelně bláznivými i brutálními, snad o něco velmi málo více soudnými. V této rovině je český původní thriller nadčasový a jeho myšlenkový přesah zůstává stále aktuálním. (23.09.2007)