Bardo, falešná kronika několika pravd

Iñárritu se pustil do vizuálně silně expresivního podobenství, jehož významy se utápí v jeho vlastním podvědomí, aniž by kdy vypluly byť na okamžik na povrch a daly na vědomí, že to všechno dává smysl a není to jenom sebeukaječský režijní cvičení. Jeho předchozí tvorba je fenomenální a podobný filmy obvykle uznávam, leč tady mě naprosto ztratil už v prvních deseti minutách. Pro osobní potěšení - stejně jako třeba Fincherův Mank, nebo víc trefně Malickův The Tree of Life (kterej se ovšem nesnaží tematicky větvit do všech stran, díky čemuž je stravitelnější) - fantastickej film, ale snad jenom pro něj. (19.12.2022)

Iñárritův opus magnum. Úvodní scéna s porodem dítěte, o kterém porodníci na sále řeknou, že se mu nechtělo na svět, protože je zkažený, a vrátí ho mámě do dělohy, mě odpálila. Příběh o v Americe žijícím mexickém novináři a jeho rodině se odvíjí v kouzelné surrealistické hříčce. Když po hodině a půl v úchvatné sekvenci na diskotéce začal zpívat David Bowie Let's Dance, chtělo se mi plakat blahem. Birdman byl jen začátek. Mexicko-americké vztahy, emigrace. V druhé půlce to šlo až do post-apo, u kterého jsem si vzpomněla na Bélu Tarra. Pecka. Jsem na obláčku a těším se, až si to dám znovu. V Benátkách se tleskalo s vřelostí! 💯 (01.09.2022)

Stín muže se vznáší nad vyprahlou náhorní plošinou, zatímco se dítě odmítá narodit do zkaženého světa a raději se nechá vpravit zpět do matčina lůna. Tak začíná surrealistická černá komedie Bardo, falešná kronika několika pravd, za níž stojí úspěchy ověnčený mexický režisér Alejandro González Iñárritu. Více než dvě a půl hodiny ve společnosti jeho nevědomí však bude pro většinu lidí neskousnutelnou dávkou artu. (18.12.2022)

Je fajn, že si Iňárritu natočil film sám pro sebe, jen nechápu, proč ho vrhnul i mezi lid. Několik málo scén díky svým univerzálním pravdám sice možná část diváků osloví, ale většina jich má potenciál oslovit jen něco vykořeněných mexických intelektuálů. Pár záběrů je vizuálně zajímavých (úvodní vzlétání nad pouští), několik zajímavě bizarních (porod, nebo vykouknutí děcka z pipiny), nejvíc však je těch nezajímavých, protože pro průměrného našince je obsah fiktivního artového dokumentu o fiktivním mexickém novináři většinou mimo jeho mísu. Já se díky němu sice například dovzdělal o nějaké detaily z mexicko-americké války, ale jinak nic, co by stálo za řeč. Ale soudě dle hodnocení se filmem spousta zdejších diváků cítí oslovena, takže... takže fajn. (15.01.2023)

Bardo štýlom nadväzuje na Birdmana (ako píše Bebáček, je to len začiatok) a pripomenie aj Felliniho 8 1/2 či Veľkú nádheru. Silne nedivácke, intertextuálne nabité, veľmi filmové. Tie prechody medzi snami, predstavami a realitou boli tak ladné. Krásna surrealistická prechádzka a divákove strácanie sa v časopriestore. (28.12.2022)