Bardo, falešná kronika několika pravd

Iňárritu si vystál na Netflixu frontu a stejně jako další slavná jména před ním i on dostal šanci natočit si něco co by si nejspíš jinak nenatočil.Výsledkem je pak oku lahodící, technicky brilantní a osobitá (a nejspíš i osobní) víc jak dvě a půl hodiny dlouhá artovka, která dokáže být nepříjemná, úsměvná, dojemná, ale taky nudná, rozvleklá a nesnesitelná, přičemž kombinaci předchozích přívlastků mnohdy zvládá v rámci jedné scény. Ani den potom co jsem Bardo viděl nejsem schopen úplně identifikovat jestli se mi líbilo a nejspíš bych ho musel vidět ještě jednou, jenže šance že se tak stane je dost malá. V jednotlivostech a některých scénách je Bardo geniální, ovšem tahle genialita je na druhé straně vykoupena tím, že v jiných částech zase působí jako sebestředná a dost prázdná onanie bez řádného vyvrcholení. Kdyby se mě někdo zeptal, zda můžu Bardo doporučit, pak bych hodně váhal.Kdo se nicméně chce u filmu střídavě královsky bavit a usínat zároveň, pak asi není moc lepších voleb...65% (24.12.2022)

Stín muže se vznáší nad vyprahlou náhorní plošinou, zatímco se dítě odmítá narodit do zkaženého světa a raději se nechá vpravit zpět do matčina lůna. Tak začíná surrealistická černá komedie Bardo, falešná kronika několika pravd, za níž stojí úspěchy ověnčený mexický režisér Alejandro González Iñárritu. Více než dvě a půl hodiny ve společnosti jeho nevědomí však bude pro většinu lidí neskousnutelnou dávkou artu. (18.12.2022)

Bardo je, ostatně jako každý takto osobní film, malinko sebestředný, ale pohybuje se v únosných mezích. Nad úrovní snadné stravitelnosti se pohybuje bezvýchodnost a depresivnost celého snímku, který velkým obloukem provazujícím úvod s koncem konstatuje, že jediné příjemné místo pro život je smrt. Krize z nastupujícího stáří (geniální scéna s otcem na toaletě) je naservírována v podmanivém vizuálním provedení. To však není nic proti tomu, jak je zpracována audio složka, která je snad poprvé od vzniku zvukového filmu, skutečně mimořádně důležitou součástí snímku. Bardo je nejen sebebilancujícím filmem, ale zároveň i reflektivní filozofickou úvahou nad stavem dnešní společnosti. Iñárritu se nebojí ani velmi citlivých (ty hřeby v nohou bolí) prohlášení o schopnosti lásky (zvýrazněné možností vnímat druhého myšlenky i beze slov) i odcizení (neslyšet druhého, i kdyby svými vyjádřeními tropil sebevětší hluk). Bardo je krásně zasněný snímek, který si k plnému pochopení zřejmě budu muset pustit vícekrát. Nebo ho možná nikdy zcela nepochopím, ale i tak se s chutí nechám unášet na vlnách režisérovy fantazie. (01.04.2023)

| Netflix | Uznávaný novinár a dokumentarista vyrazia na veľkolepú cestu za poznaním seba samého. Zmieri sa pritom s minulosťou, prítomnosťou aj vlastnými koreňmi? To sa vo filme úplne nedozvieme, každopádne je to skôr priemerný film, kde keď som sa snažil tam som sa snažil, aby sa mi to páčilo, neobstálo to. Obsahuje to zopár zaujímavých myšlienok a kamera je tu veeeľmi pekná, ale to je asi tak všetko, čo vám film poskytne. Chcel som väčšiu pecku od Iñárritua. Viac TU. | Hodnotenie: 5/10 | (28.12.2022)

Iñárritův opus magnum. Úvodní scéna s porodem dítěte, o kterém porodníci na sále řeknou, že se mu nechtělo na svět, protože je zkažený, a vrátí ho mámě do dělohy, mě odpálila. Příběh o v Americe žijícím mexickém novináři a jeho rodině se odvíjí v kouzelné surrealistické hříčce. Když po hodině a půl v úchvatné sekvenci na diskotéce začal zpívat David Bowie Let's Dance, chtělo se mi plakat blahem. Birdman byl jen začátek. Mexicko-americké vztahy, emigrace. V druhé půlce to šlo až do post-apo, u kterého jsem si vzpomněla na Bélu Tarra. Pecka. Jsem na obláčku a těším se, až si to dám znovu. V Benátkách se tleskalo s vřelostí! 💯 (01.09.2022)