Bardo, falešná kronika několika pravd

Iñárritův opus magnum. Úvodní scéna s porodem dítěte, o kterém porodníci na sále řeknou, že se mu nechtělo na svět, protože je zkažený, a vrátí ho mámě do dělohy, mě odpálila. Příběh o v Americe žijícím mexickém novináři a jeho rodině se odvíjí v kouzelné surrealistické hříčce. Když po hodině a půl v úchvatné sekvenci na diskotéce začal zpívat David Bowie Let's Dance, chtělo se mi plakat blahem. Birdman byl jen začátek. Mexicko-americké vztahy, emigrace. V druhé půlce to šlo až do post-apo, u kterého jsem si vzpomněla na Bélu Tarra. Pecka. Jsem na obláčku a těším se, až si to dám znovu. V Benátkách se tleskalo s vřelostí! 💯 (01.09.2022)

Iñárritu se pustil do vizuálně silně expresivního podobenství, jehož významy se utápí v jeho vlastním podvědomí, aniž by kdy vypluly byť na okamžik na povrch a daly na vědomí, že to všechno dává smysl a není to jenom sebeukaječský režijní cvičení. Jeho předchozí tvorba je fenomenální a podobný filmy obvykle uznávam, leč tady mě naprosto ztratil už v prvních deseti minutách. Pro osobní potěšení - stejně jako třeba Fincherův Mank, nebo víc trefně Malickův The Tree of Life (kterej se ovšem nesnaží tematicky větvit do všech stran, díky čemuž je stravitelnější) - fantastickej film, ale snad jenom pro něj. (19.12.2022)

Alejandro González Iñárritu narcisticky masturbující v neustále širokoúhlých kompozicích bez jakéhokoliv opodstatnění jinak geniálního Khondjiho za kamerou. Ano, dost často je tu obraz zaplněn lidmi či děním až k prasknutí, aby vás ta režisérská opulentnost asi srazila na zem, ale prázdnotu duše kterou film postrádá, to stejně nepřehluší. A ano, tu a tam má Bardo záblesky Gonzálesovi brilantnosti. Jde o momenty překypující formální kreativitou, ale že by nás cokoli za celou tu nesmírně dlouhou dobu třeba přikovalo do sedačky? Rozesmálo nás? Nebo kdyby nás falešná kronika několika pravd třeba obohatila všeobecně duchaplnou myšlenkou. Abych nekřivdil... Ne, že by byl Bardo bez myšlenky, nebo hloubky. "Cosi" nám samozřejmě Bardo říká a v momentech umí být zajímavý i vtipný. Ale těch momentů je v těch dlouhých scénách i filmu žalostně málo. 159 minut se díváme jak Alejandro masturbuje, u toho se zamýšlí sám nad sebou, argumentuje si a... Divák usíná. Navrch to ego stříkající z plátna do všech stran. S pardonem tohle není majstrštyk, ale do sebe zahleděná nuda, až je to chvílemi doslova surrealisticky absurdní. Alfonso Cuarón se svou Romou ve svých dlouhých kompozicích a soustředěným postupem bral dech a nakonec ukradnul i srdce. Alejandro González Iñárritu postupem času unavuje a jediné co vám na konci ukradne, je váš čas. Ale svoje fandy si určitě najde. (19.12.2022)

Iňárritu si vystál na Netflixu frontu a stejně jako další slavná jména před ním i on dostal šanci natočit si něco co by si nejspíš jinak nenatočil.Výsledkem je pak oku lahodící, technicky brilantní a osobitá (a nejspíš i osobní) víc jak dvě a půl hodiny dlouhá artovka, která dokáže být nepříjemná, úsměvná, dojemná, ale taky nudná, rozvleklá a nesnesitelná, přičemž kombinaci předchozích přívlastků mnohdy zvládá v rámci jedné scény. Ani den potom co jsem Bardo viděl nejsem schopen úplně identifikovat jestli se mi líbilo a nejspíš bych ho musel vidět ještě jednou, jenže šance že se tak stane je dost malá. V jednotlivostech a některých scénách je Bardo geniální, ovšem tahle genialita je na druhé straně vykoupena tím, že v jiných částech zase působí jako sebestředná a dost prázdná onanie bez řádného vyvrcholení. Kdyby se mě někdo zeptal, zda můžu Bardo doporučit, pak bych hodně váhal.Kdo se nicméně chce u filmu střídavě královsky bavit a usínat zároveň, pak asi není moc lepších voleb...65% (24.12.2022)

Alejandro si nakrútil film pre seba a na diváka v podstate ani nemyslí. Možno na mexických intelektuálov, tí ocenia množstvo referencií. Inými slovami ak čakáte niečo čo i len trochu podobné tomu, čo máte na režisérovi radi, tak tu ho budete mať radi pre úplne iný prístup, alebo ho môžete aj odmietnuť. Polemika nad mexickou (a americkou) históriou, postavením umelca v spoločnosti, úlohou manžela ako hlavy rodiny a otca a tak ďalej, a tak podobne. Okrem spomínaných velikánov, na ktorých Gonzáles odkazuje, by som pridal ešte jeho krajana Jodorowskyho. Percentuálne nehodnotiteľné, takže tentokrát za veľmi alibistické a nič nehovoriace tri hviezdy. (20.12.2022)