Moskva slzám nevěří

Taký normálny film zo života o normálnych, ničím špeciálnym sa nevymykajúcich ženách a normálnych starostiach života. Dej sa tiahne síce cez 20 rokov, avšak nie je plný žiadnych dejových zvratov, proste sa občas niekto zosobáši, rozíde, porodí dieťa atď. Veľa vecí sa rieši pri stole, čo je akýmsi poznávacím znamením filmov odohrávajúcich sa v časoch, ktoré sa už snáď nevrátia. Môžete sa pri ňom dobre najesť, opiť do nemoty, alebo spoznať vlastného, údajne mŕtveho otca. Prečo dostal film Oscara už dnes neriešme, v roku 1979 by sme to asi chápali lepšie. Je však obdivuhodné, že Meňšov natočil divácky veľmi vďačný film, trvajúci dve a pol hodiny a vystačil si s takým "málom", ako je obyčajný život. Neviem, či kvôli záverečnej Kataríninej poznámke mám dať päť hviezd, alebo kvôli záverečnej piesni, ktorá prešla dabingom (z akejsi wtf nostalgie), alebo či ostať pri zemi a hodnotiť nie podľa emócií, ale iba sucho podľa mnou stanovených kritérií skutočne kvalitného filmu, za ktorý Moskvu nepovažujem. (06.04.2014)

Viacgeneračná dráma zo sovietskeho prostredia, ktorá sa svojho času stala slávnou. Ide o mimoriadne prešpikovaný spôsob rozprávania a odhaľovania životných pútí a lekcií zo života. Meňšov atypicky kladie veľký dôraz na mimodejové bunky, často používa úplne iné dorozumievacie kódy a identifikácie stotožňovania sa s vkusom diváka a jeho skúseností. Film ako celok je subtílny a megalomanský zároveň, má kúzlo a používa skutočne presvedčovací jazyk, neidealizuje a zhmotňuje látku aj postavy v nej. V každom zlom vidí šancu a každú rozvitú šancu strháva z naivnej predikcie naspäť na povrch zemský. (14.04.2018)

Snímek obdržel Oskara a má se jednat o jeden z komerčně nejúspěšnějších sovětských filmů, což je ovšem relativní pojem, protože o komerci se v pravém smyslu slova v sovětském distribučním systému nedalo mluvit, tam vždycky šlo spíš o výchovnou a propagandistickou funkci. Udílení Oskarů vždycky do značné míry podléhalo nejen komerčním, ale i politickým zájmům, takže přidělené ceny jsou obvykle výsledkem nějakých módních vln nebo společenského kalkulu, jako v tomto případě. Právě končila vlna politického oteplování mezi oběma supervelmocemi, která spadá zhruba do funkčního období Jima Cartera, a tak se americká Akademie rozhodla vlnu vzájemných kulturních výměn a zvýšeného zájmu o sovětskou kulturu odměnit soškou za nejlepší zahraniční film. Po pravdě řečeno si myslím, že tahle volba svědčí spíš o nemohoucnosti sovětské kinematografie, protože jestli jde o nejlepší film její produkce, tak pánbůh potěš. Jedná se o typický sovětský cajdák s nesmyslně přetaženou stopáží, nevýraznými postavami a nemoderním pojetím, které svědčí jednak o tom, že sovětská kinematografie byla izolovaná od jejího západního protějšku, kde se tehdy v 70. letech odehrávaly velké věci - např. na poli nezávislého filmu, jednak o tom, že tvůrci opravdu nemuseli vycházet divákovi moc vstříc, protože návštěvnost nebyla měřítkem, které by rozhodovalo o filmové výrobě. Budu tvrdý a napíšu, že kdyby se stopáž zkrátila o hodinu, zapracovalo se ve scénáři na dialozích a herci místy, vlastně docela často, nepřipomínali leklé ryby, šlo by pořád ve světovém měřítku a v příslušném žánru jen o mírně naprůměrný film. Nehledě na to, že z postojů sovětských hrdinek a jejich chování by např. americké a západoevropské feministky ublinkávaly. Kladem sice je, že ideologické postoje, tak typické pro sovětskou tvorbu, jsou v tomhle případě výrazně upozaděné, ale při pozornějším sledování se i ony neomylně dají identifikovat. Celkový dojem: 35 %. (27.06.2011)

Od pocitu "ajvaj, co to je za hovadinu!", když jsem na tenhle film náhodou přepnula, do naprostého zaujetí. LIdé vlastně řeší pořád totéž. Nutno říct, že problém hlavní hrdinky ani dnes není něco, co by se nestávalo. Vlastně oba její problémy, jak postoj muže s velkým M k neplánovanému těhotenství, tak to, jak se muži staví radostně k profesně úspěšné a soběstačné ženě. Kromě samotného děje mě zafascinovala jedna věc, ten samovar ve vlaku. Opravdu bych obětovala "pohodlí" současných sedaček ve vlaku za horký čaj. A děsivé připomenutí toho, co jsem u různého sortimentu zažívala jako dítě ve větě - nemohla bych vám to zabalit do dvou papírů, papíru je málo. (26.09.2010)

Na moje zoznámenie sa s ruskou/sovjetskou kinematografiou som si vybral túto klasickú Oscarom ovenčenú romantickú drámu. A musím povedať, že toto zoznámenie bolo vcelku vydarené. Na moje úprimné potešenie sa film vyhol takmer akejkoľvek komunistickej propagande (správanie sa niektorých postáv, resp. niektoré ich prejavy boli síce možno až príliš "politicky korektné", ale s priahliadnutím na ročník filmu to bolo ešte v medziach únosnosti), dokonca sú tu aj jemné náznaky kritiky systému - v jednej vete sa napr. kritizuje/zosmiešňuje plánované hospodárstvo. I keď toto má s kvalitou samotného filmu pramálo spoločného, pre mňa to predstavuje jedno z najväčších pozitív. Tie ostatné sú najmä príbeh ako taký, až prekvapujúco pestrá paleta charakterov, ktoré sú aj relatívne dobre prekreslené a dobré herecké výkony hlavných predstaviteľov - konkrétne nad všetkými vyniká Alexej Batalov jednak herecky a jednak má najsympatickejšiu postavu, vďaka ktorej má druhá časť lepšie "grády" ako prvá, melancholickejšia a vďaka ktorej sa moje hodnotenie, ktoré kolísalo medzi 3 a 4*, prehuplo do vyššej triedy. U mňa takých 7-8/10. (19.04.2006)