Kamera:
Miroslav SoučekHudba:
Petr MalásekHrají:
Miroslav Táborský (vypravěč), Pavel Rímský (vypravěč), Viktor Preiss (vypravěč), Zlata Adamovská (vypravěč), Jiří Suchý, Zdeněk Svěrák, Jiřina Bohdalová (více)VOD (4)
Obsahy(1)
Po čtyřech desetiletích od smrti jedné z největších legend českého divadla Jana Wericha vznikl jeho první velký filmový dokumentární portrét. Dokument s názvem Jan Werich: Když už člověk jednou je přináší strhující životní příběh této herecké legendy. Svobodné myšlení v nesvobodné společnosti přinášelo Werichovi mnoho úskalí a tato myšlenka prochází celým filmem. Stejně jako snaha tvůrců přiblížit fenomén chytrého humoru, který je Werichovu vyjadřování připisován. (Falcon)
(více)Videa (15)
Recenze (76)
Poctivý a dobře zpracovaný dokument, zvlášť pěkný jsou vstupy pana Svěráka. Osud Jana Wericha není nijak radostný, ba naopak, v závěru a popisu života ve stáří už vyzní hlavně smutek ze zlých okolností; ubitý talent a nenaplněný potenciál "národního umělce". O důvod víc vážit si svobody projevu a nedát znovu dopustit takových obětí. Kolem vily na Kampě procházím denodenně s cizinci, myslím, že začlením i zmínku o něm. "Satira je tím silnější, čím blíž je k tomu drátu nabitýmu elektřinou. K tomu, co se nesmí." ()
Werich. To je pojem. Na to, kolik toho stihl za svůj život udělat, si člověk při sledování dokumentu stejně musí říct, že ten potenciál byl stejně pořád ještě někde úplně jinde. Zasraný komouši mu jednu dekádu sebrali úplně. Díru do světa neudělal spíš jen kvůli smůle, ale ty náznaky byly ohromující - Orson Welles nebo záporák v bondovce, to by byla super mega pecka. Kromě uměleckého hlediska je ale moc příjemné sledovat i to, jaký byl Werich člověk. Nejlépe vidět na případu Burian a z vyprávění Bohdalky. ()
Tak jako hezký, člověk místy i uroní slzu, ale pokud vás samotný pohled na Wericha neuvádí do orgasmických výšin, bude vás to nejspíš místy nudit a pak si řeknete, zda by nebylo lepší věnovat energii hraní vlastního života... Ale ta myšlenka, že by napsal svoje paměti, kdyby to někoho nasralo (a někdo mu vracel pingpongový míček), ta byla hodně dobrá, jenom možná byla lepší než celej film v plné stopáži. Jo... a začínat jakejkoliv českej film tématem 1968 začíná být dost otravnej patos. ()
"Mějte se tady dobře..." Při sledování tomuto dokumentu, který obsahuje zajímavý průřez životem a kariérou Jana Wericha, mi určitě dobře a příjemně bylo. Jana Wericha obdivuji od mládí a vskutku tak v mém případě platí to, co o něm v tom dokumentu říká jeho pravnučka, totiž že on byl takovým "dědečkem celého národa." Asi nejvíc se mi v jeho případě vždy vybaví některé hlášky z jeho forbíny Horníčkem (včetně té o relativnosti středověku, která zazní i v tomto dokumentu). S Janem Werichem mám spojené též některé jeho moudré bonmoty (včetně těch o blbcích: „Nejhorší srážka v životě, je srážka s blbcem. Blbce nikdy neusvědčíte z blbství. Z takové srážky, vyjdete vždycky jako největší blbec pod sluncem"). Ty mi zde tedy trošku chyběly, ale to je asi tak jediná droboučká vada na kráse. Jinak úžasné bylo poslouchat vzpomínky Jiřího Suchého na Wericha. Jestli je někdo úžasným Werichovým následovníkem a dnes již sám legendou, tak je to právě Jiří Suchý. Tak si říkám, jak je dobře, že se natáčení tohoto dokumentu mohl ve svých devadesátinách dožít. ()
Ze začátku silná skepse. Film totiž začíná skoro až po takové chaotické lince, která je od konce, ale zase ne od úplného konce. Poté to jsou hodně zvláštní způsoby vyprávění. Jako třeba to, že do filmu vypravěčsky promluví Preiss, pak teda někdo jiný, pak Táborský konstantně a podobně. Určité rozzaření rolí člověk pochopí, ale proč se tam nelogicky střídají jako na horské dráze. Obecně šlo dát více síly do vysvětlivek. Mnoho lidí ví, kdo je Pavel Taussig a hlavně Zdeněk Svěrák, ale je to mluva z pozice nějakých pseudo-autorit, kterým musíme věřit, protože tvůrci říkají. Zasvěceným to dává smysl. Ale takhle člověk, tam může dát jakéhokoliv joudu a doufat, že nikdo neumí googlit. Ale to jsou vlastně i přes svou délku slabá negativa. Film si mě nakonec získal. Nakonec šlo o velmi plynulé vyprávění, během kterého postavy vstupují do příběhu, kdy je jich potřeba a zase odcházejí. Což v případě Voskovce, kterého dlouho nevidíme i asi zbytečně, je docela škoda. Pokud ale máme nahlédnout do geniality Jana Wericha a jeho života, tak jsme dostali přesně to, co bylo potřeba. Konečně v rámci životů slavných a hlavně nepřekonaných jsme se dostali i k němu, což cením nejen z pozice fanouška. ()
Galerie (6)
Zajímavosti (2)
- „Nevyhnuli jsme se ani otázce celoživotního přátelství s Jiřím Voskovcem, které bylo narušeno realizací filmu Císařův pekař (1951) a Pekařův císař (1951), kdy se Jan Werich bez souhlasu Voskovce vrátil k tématu Golema, jež spolu zpracovávali už před válkou. Premiéry Císařova pekaře v New Yorku se Voskovec nezúčastnil, ačkoli v NYC žil a vnímal to jako zradu. Pak ale přátelství obnovili a pravidelně si psali dlouhé dopisy. Úryvky z některých dopisů ve filmu citujeme,“ uvedl spoluautor a spolurežisér filmu Martin Slunečko. (SONY_)
Reklama