Žižkovská romance

Tak tohle je opravdu hodně nedoceněný film. Je to jedna z nejhezčích českých romancí, které jsem kdy viděl, kdy je skoro škoda, že tam je moment, kdy se všechno hroutí, protože by bylo skoro hezčí, kdyby se tento vynechal. Ale závěr to celkem vynahrazuje. Jana Brejchová je zde skvělá, ale Renata Olárová je pro mě neskutečně krásným objevem. (13.02.2015)

Brynych, který natočil na stará kolena takovou píčovinu jako Mravenci nesou smrt, měl i krásná období tvorby. Toto je opravdu Žižkovská romance, tak jak rezonuje název. Praha je stará, krásná, nepokurvená bilboardy. Renáta Olárová je mladá, krásná (ale ta teda je krásná!) a ustaraná (má být proč). http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1131721572-babylon/409236100154006/ Jiří Vala je mladý a naprosto neustaraný, je to kurevník. Eduard Cupák tu nehraje žádného Radkina. Hraje blbce a jde mu to pěkně od ruky. Jana Brejchová je mladá hospodská s culíky ale to jí nebrání být stále nadržená. Všichni neustále kouří a nikdo jim to nezakazuje. Všude zní dixík. Nechte se příjemně překvapit. Ten Brynych mě vážně sere, ještě nedávno jsem tu napsal, že je hloupé prase. Teď snad abych to smázl... (26.01.2012)

Představitelka hlavní postavy se sice chová často jako z jiné planety ,ale přesto mám ten film rád a to i s povedenou ústřední melodií-písničkou,ta má možná velký podíl na atmosféře té doby.Těžko říct zda R.Olárová umí hrát,nebo byl záměr režiséra, aby byla taková "mimoňovská" v ničem jiném jsem ji neviděl. Velké plus je neformálnost jednání postav, v době socformalismu nevídaná. Píseň z filmu  se jmenuje Sbohem smutku, žije vlastním životem a stává se ve své době velmi populární. Zpívá Jiří Vala, hudbu složil Jiří Sternwald a text Pavel Kohout. Dům kde bydlí Helena je Hořanská 3, Praha-Žižkov je to zajímavý dvojblok z vnitřním traktem který mate tím že zvenku vypadá o dost jinak než zevnitř... https://mapy.cz/s/3x8eb 2019.... (09.12.2009)

Brynychův žižkovský debut mne zaujal stejně jako již dříve jeho druhý film Pět z milionu svou citlivou charakteristikou postav a jejich věrnou psychologizací (podloženou výbornými hereckými výkony) a působivým vykreslením velkoměstského světa (i přes výraznou idealizaci, tlumící syrovost „předobrazu“, jež připomíná nostalgické pohledy zpět, při kterých se ztrácí celek a zbývá nezapomenutelný, až mytický detail). Milostné drama dvou zdánlivých mimojdoucích (úspěšný, bohorovně sebejistý, k nebi, nad hlavy kolemjdoucích hledící mladík a zamlklá dívka, svobodná matka, vlastně životní outsider s budoucností vtělenou do růstu svého dítěte) je pečlivě vystavěno a skvěle zakomponováno do žižkovského světa, rozpohybovaného výstižně naskicovanými postavičkami a postavami. Opět: za každou z nich se rozrůstá do nepostihnutelných rozměrů jejich minulost, cosi jako osud, slitý z uskutečněného a vysněného. Z této perspektivy se právě Pět z milionu jeví jako vícehlasý epilog k Žižkovské romanci, individualizovanému, „monografickému“ filmu. A jako doslov k ní pak vyznívá pozdní Brynychův Poločas štěstí, trpké rozloučení se s vlastním životem vtěleným do žižkovského teritoria. (12.10.2010)

Půl století poté, co váš i můj dědeček byli takoví mladí sekáči jako Jiří Vala zde, má Žižkovská Romance hodnotu spočívající ve vyobrazení propracované mozaiky života obyčejných lidí v už tehdy specifické části Prahy, a poskytnutí možnosti obdivovat herecký talent ledva zletilé Jany Brejchové - která tu má ovšem jen vedlejší roli. Společenská kontroverze stigmatu matky samoživitelky a s jejím tehdejším postavením spojenými téměř hysterickými záchvaty všech zúčastněných, když přišlo na nějaké ty vztahy, je v dnešní době nepochopitelná, a musíte si neustále připomínat, že tehdy byla doba zcela jiná, a prostě to tak bylo, i když je to tak (relativně) nedávno. Když člověk uváží, jaké filmy vznikaly v době, kdy už se soudruzi vypořádali s tím zavšiveným třídním nepřítelem, a socialismus v naší zemi už už vítězil (viz "slavná" Ústava z roku 1960), nezbývá než zatleskat Zdeňku Brynychovi, že vykřesal takovéhle nezpolitizované dílo. Ano, samozřejmě, je tu úlitba ve formě celozávodní rady a blablabla, ale hlavní hrdinka nevykřikuje nic o výdobytcích socialismu a emancipaci žen (která je podle ideologů "mírového socialistického tábora" vynálezem VŘSR;)) a jen se snaží být lidsky šťastná. Ponechme stranou, že paní Olárová představovala vizuální prototyp ženy té doby, a že mi přišla značně neatraktivní, svoji roli "splnila" velmi dobře. Běžnému divákovi bych Žižkovskou Romanci nedoporučil, na to je dnes už příliš archaická. Pokud ale máte zájem o nedávnou historii nebo jste nějak zaujati pro filmovou vědu a teorii (nezoufejte, prý se to už dá léčit), pak je to kus pro vás. Já dávám 70%, protože těch sto minut bylo přece jen poněkud mnoho. (12.09.2011)