Au bord du monde
Vortex
Obsahy(1)
„Život je jako sen, je to tak? Ano je. Je to sen ve snu…“ Tak si připíjejí postarší manželé na terase svého bytu. Zdají se být zdraví a spokojení. Jenže klid podzimu života začíná pomalu rozežírat zákeřná nemoc, jež způsobuje, že se Françoise ztrácí nejprve v ulicích Paříže, brzy i ve své vlastní mysli. Její manžel, bývalý filmový kritik, by se o ni rád postaral, ale i jemu docházejí síly… Obraz je rozdělený na dvě části, a tak divák nepřichází ani o vteřinu filmového času, kdy se obě postavy v podání mistra hororů Daria Argenta a francouzské hvězdy Françoise Lebrun snaží přežít své stáří. Gaspar Noé přichází se snímkem, který chce věnovat všem, „jejichž mozky se rozloží dříve než jejich srdce“. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (4)
Recenze (29)
Život s filmem, film o životě, život po filmu a film po životě. Na první pohled je Noého odklon od konceptuálních hrátek s žánry, formou a filmem coby senzorickým atakem směrem do hájemství Bergmana a Hanekeho sice nečekaný, ale v jádru a v souladu s námětem nevyhnutelný. Na druhou stranu téma se sice mění, ale autorský rukopis i motivy zůstávají nezaměnitelné. Noé stále drtí diváky, jen tentokrát ne tolik hrátkami se samotnou matérií a médiem filmu jako spíše nelítostným zpřítomněním konce života. Jestliže doposud nám Noé věrný mladické a bouřlivácké povaze ukazoval život coby pomíjivý sen a extrémní zážitek, tentokrát nám jeho konec odhaluje jako spirálu mezi bezmocným bděním a laskavou noční můrou, která vše dosavadní směřuje k finální prolínačce. ()
Obraz je rozdělen na dvě půlky čtvercového formátu, takže vždy nezávisle na sobě sledujeme vlevo bábu a vpravo dědka (nebo naopak), a občas, když jsou oba blízko sebe, je na obou půlkách obrazu tatáž scéna z mírně odlišných úhlů. Nápad je to super, bohužel slouží jen k tomu, jak banálnímu příběhu dát originální formu, a už s ním není nijak poutavě či hravě pracováno (rozhodně nečekejte nic jako videoklip Cibo Matto - Sugar Water od Michela Gondryho!). Noé to natočil strašně nudně a je to nesnesitelně dlouhé. Jen díky docela působivým posledním 20 minutám jsem hodnocení zvedl na dvě hvězdy. ()
Vortex je drobným odklonem od předchozí tvorby vizuálně svébytného provokatéra Gaspara Noého – vynalézavá autorská forma využívající dělení obrazu a výrazných předělů při střihu sice zůstává, ale po obsahové stránce extrémní divokost a živelnost vystřídala mrtvolná pomalost, jdoucí ruku v ruce s příběhem o neklidném dožití a umírání dvou manželů-seniorů, z nichž jeden je pár let po infarktu a druhý čím dál víc podléhá Alzheimerovi. Pro někoho možná originální umělecký horor, který naturalisticky zobrazuje poslední etapu života bez uhýbání i před těmi nejkrutějšími okamžiky (navíc se skvělými hereckými výkony), na druhou stranu je to ale zároveň i zoufale ubíjející, nesnesitelně dlouhé a pro své lpění na nekonečném potácení obou hlavních postav po interiérových lokacích spletitého bytu i k nepřečkání nudné. Noé si splnil sen, obsadil si do filmu slavného italského režiséra Daria Argenta a přizpůsobil barevnou stylizaci tak, aby ladila naturelu jeho díla, dalším pozoruhodným aspektem je ale pak už jen kamera, zabírající tentýž příběh ze dvou odlišných perspektiv, které musíte sledovat naráz. Kombinace toho všeho ve vás možná vyvolá tísnivé pocity, jaké asi cítí bezmocný a nemocný důchodce na sklonku života, smrt je však v tomto případě vysvobozením především pro diváka. ()
Dvě oči skelného pohledu stáří, jemuž choroba zploštila život do tenké plochy bez hloubky pole minulosti a budoucnosti beze zbytku přiléhá k technice dvojí projekce na plátno, jehož zploštělost na úrovni média je koextenzivní s cíleným obsahem díla, jímž je stále více otupělé a vyprazdňující se civění do očí smrti a kde extenze kinematografického času stále jen nesměle připomíná skutečnou délku reálného posledního odpočítávání, o němž nám ostatně obě kinematografické oči nemohou říct nic nového, právě proto, že oči filmu jsou očima jeho protagonistů. Kde není minulost a budoucnost, nemůže být naštěstí nikdy ani konvenční zábavná zápletka, a tak divák může skutečně jen čekat na vysvobození spolu s postavami. A v tom tkví také přínos Noého filmu, a to, že rozštěpem plátna, které není jen samoúčelem, umožnil v jádru konvenčnímu dramatickému filmu jedním okem pokukovat po postupech direct cinema a tím se dostat skrze fikci blíže k dokumentu reality. ()
Nikdy bych si nepomyslel, že režisér tak extrémních a drsných filmů jako Gaspar Noé dokáže natočit tak silně citlivé a empatické drama... stejně tak bych nečekal, že v hlavní roli artového filmu uvidím hrát horrorového režiséra Daria Argenta (zde již ve věku důchodcovském). Nadchl mě už začátek s krásně stylizovaným, přitom úplně jednoduchým videoklipem ke klasickému šansonu, jenž může evokovat cokoliv z mládí dvou letitých manželů, aktuálně již ve stavu pravidelného boje s nevládností, nemocí či duševním postižením. Vizuální forma s rozdělením plátna na dvě obrazovky nejen umožňuje sledovat obě hlavní postavy ve stejnou dobu, ale prohloubuje i jejich vztah, kdy máte často pocit, že sledujete dva naprosto od sebe oddělené lidi v odlišných světech, přestože je v dané chvíli dělí od sebe někdy jen pár metrů. Tento vztah i díky všemu, co tak vysoký věk obnáší, již nebude nikdy jako dřív, přesto občas dokáže potěšit záblesk pocitu, že stále si ti dva dokážou najít chvilku vzájemného respektu, tolerance a že jsou si v potřebné chvíli pořád vnitřně „přepojeni“. Vyčerpávějící sledování plné zdánlivé beznaděje zpestří po třičtvrtě hodiny návštěva syna s malým vnučkem a od chvíle rozvíjení mezigeneračních vztahů jsem byl ještě více lapen do pomalého vyprávění, evokující někdy až autentické sledování civilního záznamu. Režisér ve spolupráci s herci silně proniká do nejhlubší intimity svých postav, činí tak ovšem účinným, výhradně psychologickým způsobem. Upoutala mě i druhá vrstva, která ukazuje filmovou vášeň starého pána. Jeho pracovní pokoj je plný filmový knih a plakátů, přičemž po rozlučce se záběry na opuštěný byt jakoby se tímhle Gaspar Noé pozdně loučil také s jednou dávno zašlou filmovou érou. Noé tímto stvořil jakousi svou „Kočku 21. století“ a ukázal, že zcela mistrovsky dokáže natočit intenzivní film (pokud chce!) i bez násilí, sexu, porůzných úchylností a nekonečně blikajících světel. [90%] ()
Reklama