Willy Kufalt

A tohle mělo být co? ... Dva lidé, kluk a dívka, dlouhodobě nic jinýho nedělají, než že se neustále oddávají vesměs perverznímu sexu, mezi tím užívají drogy a po večerech chodí na koncerty. Regulérní porno scény, v nichž si ústřední dvojice i několik minut vzájemně olizuje a žmoulá v ústech genitálie, se střídají s písněmi z živých koncertů a dokumentárními záběry na Antarktidu. Asi Winterbottom zatoužil, abych u jinak pohodové hudby zvracel, já však raději využil možnosti rychloposuvu a zmenšování okénka přehrávače. Nejvtipnější a nejhorší je, že za touhle absurdní splácaninou můžete najít hlubokomyslný art, tak inteligentně se ten slepenec koncertu a tvrdého porna spolu s několika záběry na ledovou krajinu tváří. Můžete přemýšlet nad tím, jak jsou ti dva mladí v několika obyčejných scénách mimo sex a drogy symptatičtí, zatímco již za pár minut se opět vyžívají v úchylných choutcích. Můžete si v tom skrze voiceover a psaní knihy o Antarktidě najít filozofii života a myšlenky o hledání svého místa na Zemi. Můžete se domnívat, jak originální psychologickou studii vyprázdněného života a vztahu založeném čistě na sexu sledujete. Dokud si neuvědomíte, že by pro poskládání toho filmu stačilo z 90% natočit a splácat poloamatérské fan videa z koncertu, sérii akcí dvou lidí ve jménu tvrdého porna a random záběry z dokumentu o Antarktidě, a že to ani se zbylýma 10% jakžtak dotvářejícíma cosi jako příběh není v ničem trochu propracované. Bez onoho porna by mohlo být Devět písní celkem fajn nezávislou pocitovkou, takhle za to zneužívání dobré hudby a pěkných záběrů k podobným výtvorům neudělím ani tu 1 hvězdu. [15%]

Smyk je filmem, který u mě v průběhu let s každým zhlédnutím stále více zraje a znovu ve mně silně rezonuje. Zbyněk Brynych úžasně vyladil styl filmu, který nejednou přechází do originálních sekvencí plných tajemna a expresivity. S vervou šíleného umělce ve střižně vnáší řadu flashbacků, nečekaných střihů, mění formát obrazu, prolíná i zakřivuje více záběrů, nechává herce prolomit čtvrtou stěnu nebo v dialozích přecházet z němčiny do češtiny, posléze do angličtiny a zpátky... Za tu psychedelickou spleť záběrů, co Brynych provádí v doprovodu šansonu Karla Högera, by se nemusel stydět ani David Lynch. :-) A světe se div, vůbec nemám pocit zmatku ani nadvlády formy, protože Brynych se dokáže i zastavit, zklidnit a se skvělým, fyzicky proměněným Jiřím Valou rozehrát i klasický příběh. Retrospektivní útržky časem s aktuální dějovou linkou složí nejen psychologický příběh hlavní postavy emigranta, ale i obraz zlomových dějinných událostí (2. světová válka, převrat v únoru 1948, studená válka mezi východním a západním blokem atd.). I tu jazykovou směs má Brynych promyšlenou, stejně tak bohatou symboliku, např. motiv zeměkoule (vč. dětského vypuštění „Lajky“, rok před blížícím se prvním letem člověka do vesmíru) a další mnohavrstvé odkazy, třeba s tou legendou o rytíři Bruncvíkovi. Napínavý dobrodružný děj přejde v poslední třetině do silné katarze u poslechu československé hymny (což je scéna, která mě rozsekala) a záhy bolavé konfrontace s rodinou... a ve mně tepe dilema, zda odsuzovat víc rodinu, která pro svůj klid a relativní štěstí raději kráčí s režimem, nebo člověka, který opakovaně páchá s nabitou zbraní zlo, ale s jehož zbylými postoji a vyřčenými myšlenkami dost souzním a u nějž vnímám tragický osud. Nesoudím, cítím problém i jisté pochopení na obou stranách, jen se neklidně nechávám zanést do spleti nesnadných dějin a jsem (nad filmem) opakovaně fascinován, když se tvůrcům takto podaří spojit unikátní cinefilní formu, žánrovou (60's eurospy) zábavu i kus dramatu s podněty k zamýšlení. [90%]

Československo mělo Věru Chytilovou, Itálie zase Linu Wertmüllerovou... Ženská ruka emancipované tvůrkyně se nezapře, ale vzhledem k nadhledu a závěrečným emocím s ní zde nemám žádný problém ani jako muž. :o) Už déle jsem se na některý z dalších snímků paní Liny chystal a touto temperamentní vztahovou hříčkou mě nad očekávání odrovnala. Netušil jsem, co dostanu a nejdřív si mě tito Trosečníci podmanili výbornou atmosférou na lodi, kde se mísila poetičnost, prosluněná nálada, rázné konflikty, žertování, záblesky milostných jisker, hazard i politické narážky. Náhoda během jednoho výletu svedla dva lidi odlišného společenského postavení a protichůdných názorů do jedné společné existenciální plavby, zacházející až do boje o přežití a já se bavil, protože jsem nečekal, že se podobná zápletka může v dobře rozjetém tempu takto snoubit s odzbrojujícím vtipem, na kterém přidávaly i herecké výkony jak rázné Mariangely Melato, tak věčně poťouchlého Giancarla Gianniniho s nezapomenutelnými úšklbky v obličeji. Pak jsem si jen nevěřícně uvědomil, kolik toho odsud čerpal aktuálně oceňovaný/ přeceňovaný Trojúhelník smutku... Zajímavě vyvíjející se děj graduje s postupným zvolněním až do chvíle, kdy se z filmu stává drama, v konfrontaci s návratem do původní reality. Onen přechod na mě dokázal zapůsobit přirozeně, nenuceně, s jistou tragikou, ale i pozitivním dojmem z prožitého zážitku. Jak jen asi může vypadat ten (ne)slavný Ritchieho remake s Madonnou...? :o) [90%]