Kde zpívají raci

Jestli něco, tak tenhle film změnil žebříček mých oblíbených filmových bažin, kdy první místo stále drží Shrekova bažina, ale druhé místo je nově obsazeno právě Kyeninou bažinou a Artaxova bažina se tak odsunula na třetí místo. Co se mi tu krom opravdu krásně vyobrazené bažiny velice líbilo byla Daisy Edgar-Jones (ona se mi vlastně líbila zatím všude, kde jsem ji viděla). Stydlivou, zavrhnutou dívku z mokřin zahrála přesvědčivě dobře. Dějová linka s vraždou byla fajn, do poslední chvíle jsem netušila, jakej rozsudek si porota nakonec usmyslí. Co mi vadilo byla dle mého nelogičnost základů, na kterých je příběh postaven. Já nevím, nepřijde mi pravděpodobný, že by cca 8letá dívenka žijící samotná v bažinách mohla 10 let utíkat před sociálním pracovníkem ve stylu „vždycky když přijde, schovám se za keř“ a že by nikoho z města nenapadlo zakročit. Kdybych věděla, že je tak lehký vyřešit těžký životní situace sedím za keřem každej druhej den. Moc se mi líbilo, jak elegantně vždycky přeskočili zimu a šup hezky do teplého léta, kdy je přežití v bažině hračka. Co se lovestory týče je tahle jedna z těch horších, nějak jsem jim to nemohla uvěřit.  Byla to milá podívaná, ale nic převratného. (30.09.2022)

Zpívající raci se mi trefili do nálady. Působivé romantické drama propletené s kriminálním, proč ne. Nejvíce jsem ocenila krásnou přírodu, herecký výkon hlavní představitelky, dětské i dospělé. Hudba se mi taky moc líbila. Občas jsem musela vypínat mozek a nechat působit jen emoce, dívce z mokřin jsem držela palce. Ale některé detaily, a hlavně konec, byly opravdu moc limonádové. (06.07.2024)

Mohl to být mnohem lepší film, kdyby nevypadal jako z katalogu cestovní kanceláře plného krásných zákoutí a vymydlených nádherných lidí. Zkrátka kdyby měl atmosféru třeba jako Temný případ, V elektrizující mlze nebo Vražedné alibi. Jenže v tomhle podání ten příběh, který přitom byl zajímavý a ani mu moc nepřekážela limonádová romantika, nepůsobil skoro vůbec věrohodně. (01.02.2023)

I když se film snaží jít výš, zůstává červenou knihovnou, proto nebudu řešit naivní vyšetřovací část ani o něco lepší soudní jednání. Vražda je tu pro ozvláštnění a hlavně střet s masou, což už patří k tomu zajímavějšímu. Základem příběhu je však Kya a tady to začíná drhnout hned v dětství, aby částečně pokračovalo i ve stáří... Vím, dětství nemohlo dostat tolik prostoru, přesto více vysvětlit opuštění malé holky vlastně celou rodinou by přišlo vhod. Když už k tomu došlo, její přežívání na samotě v bažinách má také více otázek než odpovědí. Holt červená knihovna, pohádka, tohle se příliš neřeší, jenže já doufal ve víc. Svoji příběhovou část Daisy Edgar-Jones neuvěřitelně táhne, fungují v ní vztahy, obzvlášť ona a Tate, tam mluví pohledy. Jenže potom přijde nečekaný a zbytečně rychlý skok do stáří, který bych oželel. Holt pohádka si své "žili spolu navěky" zřejmě žádá a stejně tak si žádá i úplně zbytečnou pointu. Přitom tajemná Kya si o ten otevřený konec vyloženě říkala. Zkrátka vše v mezích červené knihovny a to včetně kamery, která poetiku a romantiku bažin umí vystihnout, i když mně seděly spíše úvodní temnější pohledy. Atmosféru to však i díky ní a výborné hudbě Mychaela Danny rozhodně nepostrádá. 65% (04.10.2022)

Film je celkem věrně převedená kniha na plátno, ačkoliv značně osekaná. Zejména začátek, jak se jako dítě musela sama o sebe postarat a zajistit si přežití je tu jen tak okraj. Také mě nepotěšili koncem filmu, kde je v podstatě jasně ukázaný vrah, kdežto v knize to není tak jednoznačné a je to ponecháno více na fantazii čtenáře. Myslím, že kdo knihu nečetl, film si užije víc. (16.10.2023)