Modré světlo
Das blaue Licht
The Blue Light
Obsahy(1)
Z vrcholku hory Monte Cristallo září za úplňku tajemné modré světlo, které už dohnalo k smrti mnoho mladíků snažících se v noci vystoupat vzhůru. Za vše viní místní vesničané mladou dívku Juntu. Ta zná jako jediná cestu k modrému světlu a občas k němu chodí. Jednoho dne ji tajně sleduje do hor malíř Vigo. Vyzradí její tajemství a přinese zároveň velkou katastrofu... (Cecilka)
(více)Recenze (17)
Bergfilm s Leni Riefenstahlovou v roli dívky, které se ostatní straní, protože ji viní ze smrti několika mladíků. Ti se snaží získat modré světlo - krystaly, které jsou schované v nedostupné jeskyni, a při šplhání vždy spadnou, zatímco ona se vrací domů živá. Děj je jednoduchý, hlavní je vizuální stránka, lyričnost, která neudržela mou pozornost po celou dobu. ()
Krásný film... Leni Riefenstahl a její pocta přírodě, navíc se všeříkajícím závěrem... který se žel potvrzuje dnes a denně. Příběhově Modré světlo nemůže nepřipomínat naši Divou Báru, je to podobné téma, i když jinak natočené. Modré světlo vznikalo v době počátků zvukového filmu, i proto je dialogů méně, přesto film rozhodně nenudí. Je tomu tak především díky síle příběhu, výborným hercům (jak Leni Riefenstahl, tak Mathias Wieman hrají výborně) a práci s kamerou. Ta předvádí úchvatné krajinářské záběry, ale nejen ty stojí za to, je tu i spousta detailů, čí záběry děje ve vesnici. Místa natáčení jsou pečlivě vybrána, vůbec vesnice a její okolí je nádherná... nutí vzpomínat na doby dávno minulé, neprožité. I když to Junta v těchto dobách neměla lehké, ostatně, jako naše Bára a téměř všichni lidé, co nejdou s davem... Hledat v tomto filmu otisky budoucího směřování Leny, mi přijde směšné... potom by se dalo hledat i v mnoha jiných, starších i novějších filmech a vlastně nejen ve filmech, ale například i v knihách... 80% ()
Z uměleckého hlediska je to na výbornou, jelikož film má vše, co je z hlediska umění potřeba - krásné scenérie, tajemnou atmosféru, esteticky dokonalé herce to vše v prostředí nádherných hor, ovšem časem film začne bohužel nudit (no přece jenom je to pořád skoro němý film, ve kterém se prohodí pouze pár dialogů). Ovšem pro fanoušky Riefenstahl je toto povinnost. ()
Úchvatně nasnímané exteriéry, opravdová obrazová báseň o mýtu čisté přírody či o ztraceném ráji. Už jen pro tohle by stálo za to, tenhle film vidět. Ale přitažlivost tohoto snímku pro našince jistě vyvěrá i z toho, že hrdinka je modelována dle vzoru vznešeného vyděděnce (ušlechtilého divocha), který našinec nasál už s četbou Foglarových románů, který ten model samozřejmě nevymyslel, přejal jej (jistě nevědomky) ze starší romanticko-dobrodružné literatury. Ve foglarovkách je často hrdina, který je okolím nechápán ba vysmíván, a který naopak svým okolím pohrdá, maje jej za přízemní a toužíc po něčem vyšším, uniká do „čisté“ přírody, která je projekčním plátnem jeho snů. Chata v Jezerní kotlině, nejlepší Foglarův román, je toho takřka vzorovým příkladem. Zde je to vlastně podobné - jen s ženskou variantou hrdiny. A jsou tu jisté nějaké rozdíly vyvolané tím, že film je určen dospělým, nikoliv nezletilé mládeži. Vzhledem k pozdějšímu osudu režisérky jsou už zde nalézány paralely s nacistickou ideologií, ale v tomto filmu to asi ještě není tak jednoznačné. Jistě nacizmus využíval mnohé z duchovního odkazu romantismu, ale stejně tak to dělaly imperialistické ideologie evropských koloniálních velmocí. Kolik jen vzniklo populárních dobrodružných romantických knih a filmů, které jsou implicitně rasistické a které obhajují kolonialismus. Ani Rudyard Kipling toho nezůstal ušetřen a ohlas tohoto najdeme i románech Julia Verna. To ale neznamená, že ta romantická schémata jsou sama o sobě protonacistická. Důkazem budiž již vzpomenutý Foglar, který romantická klišé neužívá k obhajobě rasy, víry, ideologie či impéria, ale k tomu aby čtenáře přiměl k vnitřní i vnější proměně. ()
Klasické německé a rozhodně mistrovské dílo po všech stránkách věci. Dokonale propracovaný scénář nafilmovaný v kombinaci němého a zvukového filmu podpořené vynikajícím herectvím všech protagonistů, kde až neuvěřitelně vyniká Leni Riefenstahl, nasnímané dechberoucí kamerou, téměř nutí sledovat s otevřenou pusou. Scénář, produkce, režie, hlavní role, střih. Za tím vším Leni Riefenstahl stojí. Za kamerou už stál Hans Schneeberger a dá se říci, že to byl mistr svého řemesla. Úchvatné obrázky všech nasnímaných scenérií jsou pastvou pro oči. Po výtvarné stránce je černobílý obraz skutečně využit na maximum. Nic úchvatnějšího snad z této doby k vidění není. Na filmu jsou vidět na svou dobu neobvyklé postupy, kdy například ve scénách lezení po skále jsem nabyl dojmu, že se tu zřejmě inspiroval náš Bořivoj Zeman, který to použil např. ve svém filmu ´Ukradená vzducholoď´. Příběh jako takový dnes mnohé připomíná. Psychologické drama o záhadném modrém světlu ve skalách a podivínském mladém děvčeti je tak dokonale nafilmované, že ani dnes nenechá na pochybách. Škoda pozdějším politickým událostem v Německu, kdy bylo filmové umění Leni Riefenstahl zneužito k filmové propagandě nacizmu, neboť to na ní okamžitě uvrhlo černé světlo nevole a nenávisti. Každopádně tento snímek rozhodně patří mezi klenoty filmových děl. ()
Reklama