Leťat žuravli
Žeriavy tiahnu
The Cranes Are Flying
The Cranes Are Flying
Režie:
Michail KalatozovKamera:
Sergej UrusevskijObsahy(1)
Veronika s Borjou jsou zamilovaní až po uši a letní Moskva patří alespoň na chvíli jen jim. Jenže se píše rok 1941 a země vstupuje do války s Německem. Borja odjíždí jako dobrovolník na frontu, aniž by se stihli rozloučit a tak před narukováním nechá Veronice dárek k narozeninám doma. Oba milence dělí stovky kilometrů, válečná vřava se však rozléhá na bojišti i nad hlavním městem. Zatímco Borja bojuje mezi zákopy o život zraněného vojáka, Veronika přijde při jednom z prvních náletů na Moskvu o rodinu. Borjovi rodiče vezmou dívku k sobě, tam ale musí neustále uhýbat před Markovým pohledem a dotěrnými návrhy. Když o Borjovi dlouho není žádných zpráv, souhlasí zlomená a apatická Veronika s Markovou nabídkou k sňatku. Snaží se pak najít aspoň nějakou útěchu v práci ošetřovatelky, jednoho dne však z jejího pokoje zmizí narozeninový dárek od Borji a Veronika v sobě nachází dosud netušenou sílu... Jeden z nejoceňovanějších sovětských filmů ve své době zasáhl filmaře a diváky ve všech zemích, kde se promítal. Jeřábi táhnou (1957) vešli do kin jen rok a půl po Chruščovově kritice Stalina, na počátku období tání, a svojí rozpohybovanou kamerou, extrémními úhly snímání i zaměřením na bolestnou nejistotu dívky uprostřed válečných let představovali v rámci sovětské kinematografie naprosté zjevení. Snímek Michaila Kalatozova otevřel ve své domovině nový pohled na válečná léta a mimo jiné získal nejvyšší ocenění na filmovém festivalu v Cannes. I díky tomuto úspěchu dostaly v zestátněné kinematografii později prostor válečné filmy jako Balada o vojákovi (1959) či Ivanovo dětství (1962). Příběh Veroniky podává osobní i osobitý náhled na druhou světovou válku, jehož sílu nyní můžete poznat skrze nově zrestaurovanou verzi. (Česká televize)
(více)Recenze (121)
Asi bola chyba pustiť si to po Svetluškách... necítil som nič, láska zamilovanej dvojice so mnou nepohla, ich osud mi bol ľahostajný. A neuveril som ani novému vzťahu hlavnej hrdinky, nechápal jej rozhodnutie - ja viem že čakala dlho (ale ta čo čakala?), ja viem že bol ten druhý neodbytný - no a čo? Buď nemilovala Borisa a potom je celý film zbytočnosť alebo si niekto nedal dosť práce s tým, aby jej rozhodnutie napriek veľkej láske k Borisovi dostatočne odôvodnil alebo ešte lepšie - prinútil diváka jej napriek všetkému fandiť, pochopiť ju, súcitiť s ňou alebo rovno 'spoluprežiť'. Chcelo by to remake, príbeh sám núkal viac. Úplne najhorší je fujtajblový, dobe vzniku poplatný záver. ()
Po druhé světové válce a hlavně po smrti Stalina se zase Rusové pustili do filmů, které skutečně stojí za to. Tenhle romantický příběh má neskutečně krásnou kameru, ale on i příběh je krásný. Trochu to má z realismu, ale přitom je tu pořád vlastenectví, i když se rozhodně nedá mluvit o silně socialistickém filmu. I proto se vyplatí na něj podívat. ()
Mimo "Mrazíka" první sovětský film, který jsem viděla, a to jen díky zajímavému článku v časopisu Cinema. Byla jsem opravdu potěšena, že snímek není žádnou socialistickou agitkou (budovatelské písně mě iritují i v "Pyšné princezně"), nenudila jsem se, ale zároveň jsem s hlavními postavami nijak nesoucítila, nepřirostla mi k srdci ani krásnooká Veronika. A ty její facky... jako z nějaké nepovedené grotesky, ne z válečného dramatu. ()
Jeřábi táhnou je pro mě prototyp skutečného válečného filmu! Žádní nabušení yankeeové, střílející nácky pro mír a demokracii, žádní vysocí a blonďatí árijci bojující za čistotu rasy a rozšíření životního prostoru, žádní rudarmějci na tancích... Zde je "jen" vyprávěn příběh obyčejných mladých lidí, kterým válka vpadla do života... Nechtěně, násilně a brutálně... Válka jim ničí životy, nutí je dělat nešťastná rozhodnutí a ovlivní je na celý život. Hlavní postavou je Veronika, které do války odjede milovaný Boris a nedá o sobě už vědět. Její láska k němu ale přetrvává i přesto, že podlehne Borisovu bratranci Markovi a provdá se za něj. Jeřábi táhnou je ohromně silný film, který ukazuje hrůzu války na tom nejbolavějším místě - v životě normálních lidí. A ještě: klobouk dolů za to, že tento film vznikl v padesátých letech v Sovětském svazu a ideologicky není skoro vůbec poznamenaný. ()
Film je zapamatováníhodný především ve stylové rovině - užití širokoúhlého objektivi deformující každý záběr do surreálných poloh nebo práce s jeřábem, který se spíše než na samotný dav soustředí na tváře jednotlivých postav, bylo ve své době novátorské, stejně tak i soustředění se na proměnu hlavní hrdinky z bezstarostné dívky vezlomenou ženu bez naděje. Chyba nevidět. ()
Galerie (81)
Photo © Potemkine / Ministerstvo Kinematografii
Zajímavosti (18)
- Svadba Veroniky (Tatyana Samoylova) a Marka (Aleksandr Shvorin) symbolizuje hlboké ponorenie sa do depresie, nie je to hľadanie šťastia či slasti s iným milencom. Veronikino “previnenie” nespočíva v tom, že podľahla Markovi, ale v tom, že stratila nádej, že prijala duchovnú smrť a že jej život stratil zmysel. (Biopler)
- Film bol veľmi zásadný pre ruského režiséra Andreja Končalovskijeho. Ovplyvnil ho vraj natoľko, až zanechal štúdium hudby a nastúpil do filmovej školy. (jaklee)
- Kritikom film pripomínal francúzsku kinematografiu a domnievali sa, že bol natočený v Paríži a nie v stalinistickej Moskve. (vander19)
Reklama