Mys hrůzy

Scorsese se (opět) může schovat. Mys hrůzy sice nenabídne na konci katarzi v podobě krvavé pomsty, na kterou jsme zvyklí z novodobých krváků, ale přesto dýmá dusnem a vlhkem agrese, strachu a odporu. Celkový dojem místy kazí snad jen dotěrná, příliš doslovná hudba. Jakmile ale nastane ticho, ze tmy začínají vylézat démoni. Pomalu gradující, krásně zvládnutá atmosféra zahaluje scénu, na které se utkávají dva titáni - archetypální správňák Gregory Peck versus animální, degenerovaný antagonista Robert Mitchum. Jak bylo napsáno na jiném místě - De Niro hraje zkaženého hajzla, Mitchum JE zkažený hajzl. Na svou dobu vzniku nečekané syrový a krutý film, temný a zneklidňující jako noc na floridské bažině. (21.11.2011)

Všechna čest velkému Martymu, stejně tak Bobbymu De Nirovi, ale to, co zde (i za pomocí výstavně slizkého R. Mitchuma) rozehrává J. Lee Thompson je vysoká (psycho)thrillerová škola. Na tuto pečlivě naplánovanou „výletní plavbu lodí“ G. Peck se svojí sympatickou rodinkou do nejdelší smrti nezapomenou. Cape fear, to je mistrná ukázka příkladného budování napětí a následné gradace, k čemuž vyjma prvně dvou zmiňovaných, zdatně dopomáhá i hudební doprovod B. Herrmanna a černobílá S. Leavitta, která snímku nesmírně sluší a sedne jako prdel na hrnec. Srovnávat oba snímky není zcela fér, každý (Thompson- Scorsese) se vydali poněkud odlišnější cestou. Thompson je přímočařejší („thrillerovatější“), Scorsese více brnká na psychologickou strunu (to v případě obou hlavních hrdinů), kdy zejména postava S. Bowdena (N. Nolte) není tak jednoznačně kladná (tzn. „lidštější?“.) Na druhou stranu (jak zde již trefně poznamenal uživ. kinderman) dovedete si představit G. Pecka jako kurevníka popř. zkaženého právníka? Tak vidíte :-) Přesto (si) musím přiznat, originál (v mých očích) remake o pověstný chlup převyšuje (včetně (překvapivě) srovnání R. De Niro versus. R. Mitchum) s vyjímkou obsazení role dcery Nancy, kdy lolitka J. Lewis (zejména při sváděcí divadelní scéně „face to face“ s Bobbym De Nirem) svoji předchůdkyni L. Martin jednoznačně válcuje. Dost bylo však komentáře (srovnávání), pohodlně se usaďte a nechte se unášet tímto honem na kočku a myš a potom......třeba i zkuste remake. Zklamáni (troufám si tvrdit) nebudete ani v jednom případě. (18.07.2012)

Největším kladem Cape fear je hudba Bernarda Hermanna – je snad ještě lepší než jakákoliv jeho spolupráce s Hitchcockem. Nebýt jí, film by přišel o mnoho svých napínavých momentů (při prvních tónech vác bude mrazit pouhý pohled na logo Universalu), a byl by tak ještě průměrnější. Za zmínku pak stojí ještě výkon Roberta Mitchuma, který s přehledem přehrává svého umírněnějšího kolegu Gregoryho Pecka. Hraje přesně tak, aby mu divák chtěl dát pěstí do obličeje – a to přesně jeho postava vyžadovala. Jak už jsem ale naznačil, film je to jinak v celku průměrný – chování a motivace postav už dnes mohou vyvolat lehký úsměv. O to víc pak vynikne přínos Martina Scorseseho, který v 90.letech natočil snad trochu zdlouhavý, ale neuvěřitelně charismatický remake, který svůj předobraz v mnohém překonává. (14.05.2006)

Remake od Scorseseho má jedno plus. Rozvíja situácie a je viac odviazaný. Tento originál vo svojej dobe pôsobil zrejme rovnako vulgárne ( zobrať právo do svojich rúk, keď mi takmer príde rodina o život? odvolám sa na súd, ale až po pohrebe svojich blízkych? ). Nechajme zákony ( zločinci majú viac právomoci, ako obete ) a pozrime sa na tento trhák. Je sfilmovaný v tých najlepších hitchcockovských tradíciách, či už po stránke formálnej, alebo obsahovej. (01.02.2018)

Ve srovnání s ryze podprůměrným Scorseseho remakem z roku 1991 je tento film o třídu lepší. Mnohem méně nesmyslů i přehnaných situací. Bohužel Robert de Niro i Nick Nolte mi předchozí film dost znechutili, proto ani za tento plný počet nedám. Cape Fear režiséra Thompsona se mi líbil celý, včetně konce. Ale měla jsem zvolit opačné pořadí. (12.02.2014)