A zori zdes tichie
The Dawns Here Are Quiet
...a rána sú tu tiché
Obsahy(2)
Staršinovi Vaskovi, veliteli oddílu protiletadlové obrany v odlehlé oblasti u hranic s Finskem, přidělilo vedení novou jednotku dobrovolníků. Kvůli neustálým problémům s kázní u předchozích vojáků zažádal Vaskov o abstinenty, kteří se mu v noci nebudou plížit z kasáren za sukněmi. K jeho překvapení na místo dorazí nové posily a splňují všechny jeho požadavky až na jeden háček: jde o samé mladé ženy. Zaskočený Vaskov si není jistý, jestli může nově přidělenou jednotku zapojit do tvrdého drilu a zda je vůbec brát jako běžné vojáky. Krátce na to však přijde zpráva, že v oblasti se pohybují dva němečtí parašutisté a Vaskov si další váhání nemůže dovolit. Vybere pět děvčat, s kterými se vydá Němce zajmout. Skupinka se skládá z Rity, jejíž muž padl v první vlně bojů, Ženi, která přišla o celou rodinu, Židovky Soni, zálesačky Lízy a osiřelé Galji, která si přidala rok, aby mohla narukovat. Brzy ovšem zjistí, že nebudou čelit dvěma, nýbrž přesile šestnácti těžce vyzbrojených německých vojáků... Sovětský válečný snímek se namísto velkým tankovým bitvám či ofenzivám na východní frontě věnuje uzavřenému střetu v karelijské oblasti a válečné drama se pomalu odvíjí až k neodkladné tragédii. Námět filmu je volně inspirován válečnými zážitky režiséra Stanislava Rostotského a scénáristy Borise Vasiljeva, oba totiž jako veteráni druhé světové války po boku žen bojovali. A jitra jsou zde tichá (1972) získaly mezinárodní ohlas po premiéře na MFF v Benátkách a o rok později byly nominovány na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. (Česká televize)
(více)Recenze (101)
Tento vynikající válečný film s velice silným (pravdivým) příběhem natočený režisérem Stanislavem Rostockým ani trošku (po skoro padesáti letech) nezestárnul, ba právě naopak. Obzvláště při srovnání s moderním remakem (i když docela povedeným) vítězí vysoko na body. Výborná kamera i hudba, krásné přírodní záběry v kontrastu s drsnými bojovými scénami a strhující příběh s typově přesně vybranými představitelkami hlavních hrdinek (většina z nich byla před kamerou poprvé). Pouze Olga Ostroumová měla větší zkušenosti, Irina Ševčuk snad pouze z jednoho filmu, ale v budoucnosti své kvality (minimálně v "Bimovi") potvrdila. Každopádně všechny to "uhrály" na jedničku (včetně představitele staršiny) tak, že na jejich postavy jen tak hned nezapomenete. Zajímavý režisérův nápad, že reálné scény budou černobílé, retrospektivy hlavních hrdinek i závěrečný epilog, které byly barevně, odkrýváním osudů hlavních hrdinek jen umocnily celkové vyznění tohoto vysoce emotivního díla i účinek na diváka a myslím si, že velká většina diváků na tento film jen tak lehce nezapomene, což se myslím u novějšího zpracování (z roku 2015) tak přesvědčivě tvrdit nedá. ()
Naprosto překvapivě mne dostávala lyrická část snímku. Navzdory soudruhování a patetickému vlastenectví i po těch letech a v dnešní naprosto odlišné době, pro mne nebyl problém vidět v těch vojandách normální mladé holky se svými sny a problémy. Tahle přenositelnost emocí jde na vrub brilantní režii a kameře a civilním a uvěřitelným herečkám v rolích jednotky v sukních. Dá se tomu vytknout rozvleklost a stopáž, navíc místy je to skutečně hodně propagačně rudé. Ale jako poplatné tehdejší době se to dá pochopit a filmu to ubírá z naléhavosti jen málo. Přestřelky a boj byly místy trochu odfláknuté, ale to bylo skoro vedlejší. ()
Reziser Rostockij je v ramci byvaleho ZSSR podla mna pekna lama. Nenatocil nic, co by stalo za zmienku, a tudiz o velikanoch nielen ruskej kinematografie /Tarkovskij, Michalkov/ moze len snivat, a to nespominam svetovych velikanov /Kurosawa, Bergman/. Ideologicky je film priserne zatazeny, ukazuje len schematickych sovietskych hrdinov /teda vlastne hrdinky/, ktore maju radi vlast a chcu ju branit. To je sice pekne a chvalyhodne, ale rezisersky je film odbyty, nuda dostala priserne vela priestoru a herecke vykony? Take nieco tu nie je. Skoda, potencial to malo, nadherna priroda to nezachrani : 30 % ()
Jeden z nejlepších válečných filmů, co jsem kdy viděl. Trval sto šedesát minut, a mně to uběhlo rychle jako voda. Je takový křehký a nevinný, což je samozřejmě zčásti dáno přítomností tolika žen na plátně, ale přesto... velký obdiv panu Rostockému. Střídání černobílých a barevných pasáží je celkem osvěžující a nutno říci, že ony barevné představy a vzpomínky jsou vyobrazeny ve skutku nádherných barvách. Parádní biják. ()
Tolik reálné, tolik smutné...zkrátka válečný film se vším všudy...ruské vlastenectví a chuť bránit vlast je cítit v každé minutě (např. už jen zpěv písně Kaťuša je působivý). Zajímavé je zpracování - retrospektivní záběry (převážná část filmu) jsou černobílé, záběry ze současnosti barevné...(zprvu se mi tato kombinace nelíbila, spíše bych přivítal opačnou variantu) => dodává na autentičnosti. ()
Galerie (47)
Zajímavosti (6)
- Základní válečný děj je zobrazen černobíle, retrospektivní vzpomínky a poválečný epilog celého snímku byl natočen barevně. Tato stylizace výtvarně dotváří a výrazně podtrhuje celkovou ponurost i smutek celého příběhu. (SeanBean)
- Nahé ženy nebyly v té době na filmovém plátně vůbec běžným jevem. Při prvním uvedení do kin celý „koupací den“ dokonce vystřihli, ale režisér se neskutečně rozzlobil a na cenzorovi si vymohl stažení a opětovné uvedení originální verze filmu. Svůj názor obhájil, neboť scéna ve své nahotě křehkých dívek je tu v přímé opozici k následující krutosti války. Nicméně cesta k tomuto natáčení byla dlouhá, ani herečky samy zprvu nechtěly o svlékání ani slyšet. Svolaly dokonce komsomolskou schůzi, kde vysvětlovaly, že pro umělecké ztvárnění ženského těla se (na akademii) najímají speciální modelky. Aby režisér co nejvíc zmenšil stud děvčat, byla tato scéna (až na jediného kameramana) natáčena štábem v čistě ženské sestavě. (chamonix)
Reklama