A zori zdes tichie
The Dawns Here Are Quiet
...a rána sú tu tiché
Obsahy(2)
Staršinovi Vaskovi, veliteli oddílu protiletadlové obrany v odlehlé oblasti u hranic s Finskem, přidělilo vedení novou jednotku dobrovolníků. Kvůli neustálým problémům s kázní u předchozích vojáků zažádal Vaskov o abstinenty, kteří se mu v noci nebudou plížit z kasáren za sukněmi. K jeho překvapení na místo dorazí nové posily a splňují všechny jeho požadavky až na jeden háček: jde o samé mladé ženy. Zaskočený Vaskov si není jistý, jestli může nově přidělenou jednotku zapojit do tvrdého drilu a zda je vůbec brát jako běžné vojáky. Krátce na to však přijde zpráva, že v oblasti se pohybují dva němečtí parašutisté a Vaskov si další váhání nemůže dovolit. Vybere pět děvčat, s kterými se vydá Němce zajmout. Skupinka se skládá z Rity, jejíž muž padl v první vlně bojů, Ženi, která přišla o celou rodinu, Židovky Soni, zálesačky Lízy a osiřelé Galji, která si přidala rok, aby mohla narukovat. Brzy ovšem zjistí, že nebudou čelit dvěma, nýbrž přesile šestnácti těžce vyzbrojených německých vojáků... Sovětský válečný snímek se namísto velkým tankovým bitvám či ofenzivám na východní frontě věnuje uzavřenému střetu v karelijské oblasti a válečné drama se pomalu odvíjí až k neodkladné tragédii. Námět filmu je volně inspirován válečnými zážitky režiséra Stanislava Rostotského a scénáristy Borise Vasiljeva, oba totiž jako veteráni druhé světové války po boku žen bojovali. A jitra jsou zde tichá (1972) získaly mezinárodní ohlas po premiéře na MFF v Benátkách a o rok později byly nominovány na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. (Česká televize)
(více)Recenze (101)
Tento vynikající válečný film s velice silným (pravdivým) příběhem natočený režisérem Stanislavem Rostockým ani trošku (po skoro padesáti letech) nezestárnul, ba právě naopak. Obzvláště při srovnání s moderním remakem (i když docela povedeným) vítězí vysoko na body. Výborná kamera i hudba, krásné přírodní záběry v kontrastu s drsnými bojovými scénami a strhující příběh s typově přesně vybranými představitelkami hlavních hrdinek (většina z nich byla před kamerou poprvé). Pouze Olga Ostroumová měla větší zkušenosti, Irina Ševčuk snad pouze z jednoho filmu, ale v budoucnosti své kvality (minimálně v "Bimovi") potvrdila. Každopádně všechny to "uhrály" na jedničku (včetně představitele staršiny) tak, že na jejich postavy jen tak hned nezapomenete. Zajímavý režisérův nápad, že reálné scény budou černobílé, retrospektivy hlavních hrdinek i závěrečný epilog, které byly barevně, odkrýváním osudů hlavních hrdinek jen umocnily celkové vyznění tohoto vysoce emotivního díla i účinek na diváka a myslím si, že velká většina diváků na tento film jen tak lehce nezapomene, což se myslím u novějšího zpracování (z roku 2015) tak přesvědčivě tvrdit nedá. ()
Pri niektorých amerických filmoch sa môžete zabávať počítaním sprostých slov, pri niektorých ruských zase počítaním toho, koľkokrát zaznie čarovné, erotikou nabité slovíčko "súdruh" alebo "súdružka" (ktoré napokon pre niekoho môže znieť sprosto :-) V tomto filme ich zaznie toľkokrát, že po projekcii je nutné položiť si zásadnú otázku: Nie som náhodou komunista? No a rámec naivne idealistickej ideológie je asi tak jedinou vecou, cez ktorú je potrebné sa preniesť, aby sme ocenili tento parádny kúsok. Vrchol kinematografie to nie je, ale štyri hviezdičky mi pripadajú sakramentsky málo (napokon, jedna hviezdička za každú hlavnú hrdinku je celkom fér :-) Hlavnou devízou vojnového filmu je príbeh (páliť čímkoľvek kadekoľvek dokáže ktokoľvek) a humanistické posolstvo. Príbeh v tomto filme je zaujímavejší o to viac, že jeho nositeľmi sú mladé ženy zabíjajúce mladých mužov, pričom niektorí im dokonca pripomínajú ich vlastných. O čomsi takom môže taký Spielberg iba snívať. A to posolstvo? Šokujúca scéna s náhodnou a zbytočnou smrťou Lizy Bričkinovej (ktorá s vojnou nemá vonkoncom nič spoločné) uprostred celého tohto projektilového masakru desivým a kontrastným spôsobom poukazuje na nezmyselnosť smrti ľudí zapríčinenej ľuďmi. Aby som nebol príliš patetický (napokon i vo filme ženský element akosi obrusuje celý ten nezdravý pátos, ktorý reve takmer z každého sovietskeho vojnového filmu), musím ako veľký fanúšik prírodných krás ruskej a fínskej Karélie podotknúť, že spomínaná smrť je mimoriadne nádherná a ulahodí tak každej gotickej duši. PS: Spôsob, akým tvorcovia ešte pred nástupom postmoderny narábajú s gýčom je obdivuhodný (bez ohľadu na to, či bol intencionálny alebo nie). Film je čiernobiely, keďže ide o dávnu spomienku ústredného hrdinu a tiež preto, aby v ňom kontrastne vyzneli farebné vsuvky, ktoré sú pre zmenu "živými" spomienkami hrdinov príbehu. Tieto spomienky sú krikľavo farebné, redukované iba na podstatné postavy a predmety a zamerané na čo možno najsentimentálnejšie momenty - ak je človeku najhoršie, je celkom prirodzené, že sa upne na to "najsladšie", čo pozná alebo túži poznať. Tomu hovorím gýč v službách umenia. ()
Naprosto překvapivě mne dostávala lyrická část snímku. Navzdory soudruhování a patetickému vlastenectví i po těch letech a v dnešní naprosto odlišné době, pro mne nebyl problém vidět v těch vojandách normální mladé holky se svými sny a problémy. Tahle přenositelnost emocí jde na vrub brilantní režii a kameře a civilním a uvěřitelným herečkám v rolích jednotky v sukních. Dá se tomu vytknout rozvleklost a stopáž, navíc místy je to skutečně hodně propagačně rudé. Ale jako poplatné tehdejší době se to dá pochopit a filmu to ubírá z naléhavosti jen málo. Přestřelky a boj byly místy trochu odfláknuté, ale to bylo skoro vedlejší. ()
Nejde o klasický válečný film, nese v sobě výraznou dávku lyriky. V každém případě stojí za zhlédnutí. Ještě pár let před filmovým zpracováním, dávali toto dílo Borise Vasiljeva v rozhlase na pokračování, třeba si někteří starší ještě vzpomenou. V r. 1973 byl dle časopisu Sovetskij ekran nejlepším filmem roku, dle půčovny filmů byl na 1. místě a vidělo jej v tom roce 66 milionů diváků. ()
Dávám neobjektivních pět. Chci tím říct, že je to jeden z nejkvalitnějších sovětských válečných filmů, stejně tak jako Balada o vojákovi (na svou dobu pochopitelně). Válečné scény tu nejsou příliš výpravné, děj velice prostý. Princip apelu tohoto filmu je v tom, že ve válce umíraj mladý hezký holky a s nimi umírá i jejich vzpomínání na domov a na lásky. S nimi umírají jejich nezrealizované sny. Možná romantiky mezi břízkami by mohlo být méně. A zapomněl jsem, že název je velice originální, tušil by z toho někdo válku? ()
Galerie (47)
Zajímavosti (6)
- Zvukaři si dali záležet, aby do filmu doplnili velké množství ptačích hlasů. Téměř po celou dobu se ozývá zpěv pěnice černohlavé, slyšet je také žluva hajní, kukačka obecná, hrdlička divoká, slavík obecný, křepelka polní či puštík obecný. (Fjera)
- Ve 108. minutě v českém dabingu řiká vojín Rita Osjanina o zabité Gurvičijové: „Měla samé jedničky. Ve škole i na univerzitě.“ Ve smyslu, že byla premiantka. Jenomže v Rusku je opačný systém hodnocení, takže v originále musela mít samé pětky. Dabing je tak přizpůsoben našim poměrům, což je sice dobré pro neznalé ruských reálií, ale pro znalé je to trochu zmatečné. (Petsuchos)
- Základní válečný děj je zobrazen černobíle, retrospektivní vzpomínky a poválečný epilog celého snímku byl natočen barevně. Tato stylizace výtvarně dotváří a výrazně podtrhuje celkovou ponurost i smutek celého příběhu. (SeanBean)
Reklama