A zori zdes tichie
The Dawns Here Are Quiet
...a rána sú tu tiché
Obsahy(2)
Staršinovi Vaskovi, veliteli oddílu protiletadlové obrany v odlehlé oblasti u hranic s Finskem, přidělilo vedení novou jednotku dobrovolníků. Kvůli neustálým problémům s kázní u předchozích vojáků zažádal Vaskov o abstinenty, kteří se mu v noci nebudou plížit z kasáren za sukněmi. K jeho překvapení na místo dorazí nové posily a splňují všechny jeho požadavky až na jeden háček: jde o samé mladé ženy. Zaskočený Vaskov si není jistý, jestli může nově přidělenou jednotku zapojit do tvrdého drilu a zda je vůbec brát jako běžné vojáky. Krátce na to však přijde zpráva, že v oblasti se pohybují dva němečtí parašutisté a Vaskov si další váhání nemůže dovolit. Vybere pět děvčat, s kterými se vydá Němce zajmout. Skupinka se skládá z Rity, jejíž muž padl v první vlně bojů, Ženi, která přišla o celou rodinu, Židovky Soni, zálesačky Lízy a osiřelé Galji, která si přidala rok, aby mohla narukovat. Brzy ovšem zjistí, že nebudou čelit dvěma, nýbrž přesile šestnácti těžce vyzbrojených německých vojáků... Sovětský válečný snímek se namísto velkým tankovým bitvám či ofenzivám na východní frontě věnuje uzavřenému střetu v karelijské oblasti a válečné drama se pomalu odvíjí až k neodkladné tragédii. Námět filmu je volně inspirován válečnými zážitky režiséra Stanislava Rostotského a scénáristy Borise Vasiljeva, oba totiž jako veteráni druhé světové války po boku žen bojovali. A jitra jsou zde tichá (1972) získaly mezinárodní ohlas po premiéře na MFF v Benátkách a o rok později byly nominovány na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. (Česká televize)
(více)Recenze (101)
Nejako často počúvam pojem netradičný vojnový film. Až tak často, že už ani neviem, čo je to tradičný vojnový film. Asi hrdinská nonstop strielačka na bojisku, kde sú jední tí dobrí a druhí tí zlí, neviem. Každopádne ....a rána tu sú tiché je netradičný vojnový film. Hrdinkami tu sú ženy, ale hlavný hrdina je muž. Príbeh je rámovaný, čiže vás má na konci čím dojať bez zbytočného ždímania emócií pri umieraní. Sovietske patetické vojnové filmy som nevidel, iba tie slávne, kvalitné a medzinárodne cenené a Rostockijov cieľ taktiež nebola prikrášlená oslava hrdinstva sovietskeho človeka. Iba zamyslenie sa nad zúfalosťou toho, čo vidíme a čo by sme mali cítiť pri pohľadoch na zbytočne zmarené životy. Hanbu. ()
O tomhle filmu slysim uz leta. Spise jako o takovem tom filmu, co se "musel" povinne sledovat ... ale pustil jsem si ho pred tim, nez se podivam na zpracovani zpracovani z roku 2015. A vysledek? Ze zacatku jsem si myslel, ze to vubec neni valecnej film ... spis jen fajn romanticka vec. Ale v pulce prvniho dilu a dal se to rozjelo. Zadny klise o sovetskym svazu. Ale cista starost starsiny o svereny vojakyne ... statecnost ... hrdost ... povinnost ku vlasti ... a u zaveru jsem zamacknul slzu. Musim to doporucit. Za ty 3 hodiny to vazne stalo! ()
Cesta močálem a sebevražedné odlákání Němců hlouběji do lesa, při němž Žeňa zpívá a současně pálí z automatu, jsou scény, které se mi při prvním zhlédnutí jako malému klukovi nesmazatelně vryly do paměti. Dnes musím konstatovat, že jde o překvapivě silné drama, které ční vysoko nad většinu sovětské filmové válečné produkce 70.let (drásavosti, psychologické hloubky a absence dobově poplatné ideologie Vzestupu však Jitra rozhodně nedosahují). Barevný prolog a epilog v záměrně černobíle natočeném filmu nevadí, barevné fantazijní vsuvky jednotlivých hrdinů (vlastně hrdinek) by však bylo třeba vystříhat. ()
Nejde o klasický válečný film, nese v sobě výraznou dávku lyriky. V každém případě stojí za zhlédnutí. Ještě pár let před filmovým zpracováním, dávali toto dílo Borise Vasiljeva v rozhlase na pokračování, třeba si někteří starší ještě vzpomenou. V r. 1973 byl dle časopisu Sovetskij ekran nejlepším filmem roku, dle půčovny filmů byl na 1. místě a vidělo jej v tom roce 66 milionů diváků. ()
Tenhle film jsem viděl jako děcko v osmdesátkách, protože po roce 1990 už na obrazovkách českých televizí moc neobjevil. Jeden muž a 5 žen se setká s německou 16ičlennou jednotkou výsadkářů, což nedopadne úplně dobře. Aby se vyhnuli přímému střetu, dostanou nápad, budou předstírat, že jsou dřevorubci a při každém padlém stromě mohutně jásají. Nasměrují Němce tam kam potřebují, aby šli, ale ti taky nejsou žádná ořezávátka, takže musí dojít ke střetu. Remake z roku 2015 je teda o něco ještě lepší, ale zase tady ty původní holky jsou o něco hezčí. 7/10 ()
Galerie (47)
Photo © Gorky Film Studios
Zajímavosti (6)
- Ve 108. minutě v českém dabingu řiká vojín Rita Osjanina o zabité Gurvičijové: „Měla samé jedničky. Ve škole i na univerzitě.“ Ve smyslu, že byla premiantka. Jenomže v Rusku je opačný systém hodnocení, takže v originále musela mít samé pětky. Dabing je tak přizpůsoben našim poměrům, což je sice dobré pro neznalé ruských reálií, ale pro znalé je to trochu zmatečné. (Petsuchos)
- Zvukaři si dali záležet, aby do filmu doplnili velké množství ptačích hlasů. Téměř po celou dobu se ozývá zpěv pěnice černohlavé, slyšet je také žluva hajní, kukačka obecná, hrdlička divoká, slavík obecný, křepelka polní či puštík obecný. (Fjera)
- Nahé ženy nebyly v té době na filmovém plátně vůbec běžným jevem. Při prvním uvedení do kin celý „koupací den“ dokonce vystřihli, ale režisér se neskutečně rozzlobil a na cenzorovi si vymohl stažení a opětovné uvedení originální verze filmu. Svůj názor obhájil, neboť scéna ve své nahotě křehkých dívek je tu v přímé opozici k následující krutosti války. Nicméně cesta k tomuto natáčení byla dlouhá, ani herečky samy zprvu nechtěly o svlékání ani slyšet. Svolaly dokonce komsomolskou schůzi, kde vysvětlovaly, že pro umělecké ztvárnění ženského těla se (na akademii) najímají speciální modelky. Aby režisér co nejvíc zmenšil stud děvčat, byla tato scéna (až na jediného kameramana) natáčena štábem v čistě ženské sestavě. (chamonix)
Reklama