Přepadení vlaku z Pelhamu

Pan Modrý, pan Zelený, pan Šedý a pan Hnědý unesou vagon metra s rukojmími, aby pumpli starostu New Yorku o milion dolarů. Zatraceně svižné tempo, zabijácké hlášky prakticky všech hlavních i vedlejších postav, napětí, které by se dalo hlavně ke konci krájet... asi tisíckrát lepší film než trapný remake s Travoltou. (20.02.2019)

Čistá thrillerová práce jak z učebnice. Celé je to napínavé, plné překvapivých situací a na zastavený vlak i celkem strhujícího tempa. Walter Matthau je sympaťák a z Roberta Shawa budete mít respekt. Potěší i některé vtipné momenty. Jenom na chování a logice některých postav se mohlo zapracovat víc. Každopádně je to o dvě třídy výš, než Scottův nemastný a neslaný příběh a důkaz toho, že méně je někdy více. (15.11.2010)

Určitě se nevyhnu srovnání s remakem Tonyho Scotta. Původní film je trošku něco jiného. Není to tak zběsilé a hlavně to není zbytečně překombinované, ale krásně jednoduché a přitom zajímavé. Matthau měl podle mě mnohem méně prostoru než Washington v nové verzi. Co však jasně vítězí u původní verze je záporák Roberta Shawa, který je naprosto dokonalý a chladnokrevný. (27.06.2010)

Nápad s únosom vlaku v metre je určite zaujímavý a ponúka množstvo možností jeho využitia. Bohužiaľ do filmu sa dostali iba niektoré. Vždy na mňa pôsobí rušivo, keď sa režisér snaží niekoľkými postavami reprezentovať celú typológiu jednotlivej komunity. Inak film na mňa aj s odstupom 40 rokov pôsobil sviežo a nenudil som sa pri ňom. Napriek tomu si myslím, že na štyri hviezdičky nedosiahol. A jeho o 35 rokov mladší remake nemám vôbec chuť vidieť. (05.06.2014)

Nejen, že odtud opisoval Tarantino, když gaunerům ve svém debutu dal jména podle barev, ale navíc i dynamika mezi jeho tamními postavami v mnoha ohledech rezonuje s těmi zdejšími. Především ale "Přepadení vlaku z Pelhamu" představuje masterclass v budování napětí a v topografii vyprávění, ze které čerpá většina nadcházejících nejen velkoměstských thrillerů, kde se do akce zapojují různé složky bezpečnosti a dopravní infrastruktury - od "Splašeného vlaku" po "Smrtonosné pasti" (a to nejen očividně "Pelhamem" inspirovaná trojka, ale i předchozí dva díly). Joseph Sargent velmi dobře odhadl, že výchozímu vynikajícímu scénáři prospěje, když se dění vytáhne z metra do ulic. Díky tomu "Pelham" nepojednává pouze o jednom únosu, ale o New Yorku jako pulzujícím organismu zabydlenému výtečně načrtnutými a obsazenými figurami. Díky permanentnímu střídání hledisek, přičemž v danou chvíli se i sebemenší postava stává hlavním hrdinou své příslušné sekvence, zůstává film neustále ohromně vtahující, neokázale dynamický a chvílemi adekvátně vypjatý i naopak sympaticky odlehčený. V tom také spočívá zásadní rozdíl mezi tímto prvním filmem a druhým zpracováním předlohy pod vedením Tonyho Scotta, které je vystavěno jako souboj důvtipu hrdiny a záporáka, kteří ale zcela zastiňují všechny i všechno ostatní. (10.09.2023)