Nikdy nehovor nikdy
Never Say Never
Režie:
Braňo MišíkScénář:
Braňo MišíkKamera:
Juraj ChlpíkHudba:
Matúš ŠirokýHrají:
Tereza Kostková, Tomáš Maštalír, Lenka Krobotová, Marek Majeský, Hana Holišová, Ondřej Sokol, Petr Vondráček, Pavla Tomicová, Jana Kovalčiková (více)Obsahy(1)
Příběh Nikdy neříkej nikdy ukáže, že všechno zlé opravdu může být pro něco dobré. Hlavní postavy Naďa a Petr se se svými partnery právě rozvádí. Petrova manželka je lékařkou na misích v Africe a jejich vztah trpí dlouhým odloučením, z Nadina muže se vyklubal záletník, který se občas zamiluje do někoho mladšího. Naďa a Petr do sebe nejprve lehce vrazí autem a díky tomu na sebe začnou narážet i dále v životě. Z jejich rozvíjejícího se vztahu se pak stane bláznivá jízda dvou neúplných rodin, která bude výzvou nejen pro ně, ale i pro jejich blízké... protože všechno se může stát. (Bontonfilm)
(více)Recenze (104)
Proč já se nechám ukecat ke sledování něčeho takovýho? Už bych mohla vědět, že jak v tom hraje Kostková, bude to brak. Začínám uvažovat nad tím, jestli ten brak ze všeho nedělá ona. Má vůbec nějakou jinou polohu než neurotickýho stárnoucího diblíka? Proč mám pocit, že vůbec nehraje, prostě je sama sebou a recituje texty jak zprávy ze čtecího zařízení? Maštalíř je krásnej, šarmantní, chytrej, vtipnej chlap, takže jejich vztah je tak těžko uvěřitelnej, jako můj s Bradem Pittem. Tady ale nebyla špatně jen Tereza, tady bylo špatně všechno včetně baletky s velikostí 42, dialogů a situací tak málo pravděpodobných a blížících se reálnému životu, že se nedivím, že narůstá počet sebevražd a užívání tvrdých drog. Scénáristi těchhle hovadin nežijou rodinný a milostný životy? Vždycky to je jak z vlhkých snů nějaký báby, co třicet let žije sama jen s dvanácti kočkama. Už dost, prosím. ()
Místy je to docela vtipné, ale neseděla mi tam ta Tereza Kostková. Mám ji raději v roli modeátorky. Radost mi udělali ale jiní herci, např. Holišová a Tomicová. Chtělo by to ale větší tempo a trochu propracovanější scénář. ()
Pustili jsme si to s rodinou, takže jsem to musela vidět celé až do konce a s naprosto čistým svědomím mohu prohlásit, že to byly další promarněné minuty lidského života. Bylo to, jako koukat na film, který jste viděli už tisíckrát, protože jste dokázali s jistotou říci, co se v příštím záběru stane. A herecké výkony byly tak uvěřitelné, jako kdyby už herci sami věděli, jaká tragédie to bude a styděli se za to, že jsou na kameře vůbec vidět. ()