Nattlek
Night Games
Režie:
Mai ZetterlingKamera:
Rune EricsonHrají:
Ingrid Thulin, Keve Hjelm, Jörgen Lindström, Lena Brundin, Naima Wifstrand, Monica Zetterlund, Lauritz Falk, Rune Lindström, Christian Bratt, Lissi Alandh (více)Obsahy(1)
Janova matka, silná a egocentrická Irene, se celé roky snažila přetvořit syna k obrazu svému. Po letech se Jan se svou přítelkyní vrací do rodinného sídla, kde stále přežívají nepříjemné vzpomínky. Snímek je především symbolickým příběhem o muži, který chce čelit nočním můrám svého dětství s mravně zkaženou matkou, a zároveň představuje přesnou studii lidských neuróz. (Febiofest)
(více)Recenze (5)
Tady zas někdy hrála televize film, který nebyl podepsaný nikým extra proslulým a zřejmě ho vysílali předabovaný. Noční hry jsou velkolepé! Už jen první velká scéna bere dech! Je to opět s bergmanovskými herci, opakuje se tu napětí z Mlčení, ale už to zdaleka tak bergmanovské není – respektive: z předchozího filmu přebrala štafetu femme fatale od Dahlbeckové Thulin (druhý potrat během dvou posledních filmů, které jsem s ní viděl – aspoň, že jí tu ušetřili kyretáže); její scény jsou na filmu taky to nejlepší. Je nádherná a skvělá!!! Ale tyhle scény už oproti předešlým Mileneckým párům nejsou nijak zatížené extra těžkotonážními dialogy, naopak je tu fest rozpoutaná obraznost, která upomene spíš na ty nejlepší Fellini z počátku šedesátek (komparzy, divadlo světa, karneval). Je tu zjevná i snaha Bergmana překročit směrem k současnosti, směrem ke zbavení se zátěže jeho dramat, ostatně podobně, jako se tu mužský hrdina chce osvobodit od dramat své matky. Velkolepá je celá výprava, je to velkofilm. Nešetří se freudiánskými obrazy – ať už jde o studnu v podzemí domu, do níž pohřbí matčiny šaty anebo prostě různé Thulininy dehonestace a incestní hry, které filmově bravurně přecházejí do svých důsledků v dospělosti jejího syna. Kamera používá nepřeberně postupů, jen vyjmenovat by stačilo na recenzi. Občas lehce zahapruje dramaturgie – když se nedozvíme, kdy a proč hlavní hrdina sváděl kamarádku své nastávající, a jsme rovnou vrženi do situace, kdy se jí mstí za odmítnutí. To, že se ve scénáři vůbec neřeší finanční anebo aspoň společenské zázemí postav, vede na konci při rabování domu až k hyperbole – připomnělo mi to útok na nemocnici v Tarrově Werckmeisterových harmoniích. Ta situace už vůbec reálná není. Je osvobodivá podobně, jako konec Zabriskie point (ostatně Antonioniho bych tu občas taky stopoval), je trochu na sílu, ale je uprostřed šedesátek zcela v pořádku. Možná bych trochu váhal nad vedením herců – Keve Hjelm mi občas se svým věčně jen probodávajícím pohledem úplně neseděl a Lena Brundin byla prostě mladá a krásná (a i Naima Wifstrand byla spíš úkaz, než dobrá herečka). Thulin to ale zachraňovala. Hudba je zde výtečná! Je to většinou živý jazz se spoustou disharmonických aluzí na všechny možné notorické kompozice a styly. Jednoznačně 5 hvězd! Běžte se schovat! ()
Dufam, ze nebudem mimo, ked napisem, ze Mai Zetterling ako reziserka natocila slusnu spolocensku konverzacku. Svojimi filmami ale nikdy nic svetoborne nenatocila, niekedy u niektorych filmov si hovorim, ze bola mozno pravom zabudnuta reziserka : 60 % ()
Zlatý Lev - výběr ()
Ani pár explicitních obrazů chlapeckého a ženského těla ani Ingrid Thulin nezachrání tohle skandinávské dekadentní fiasko. Už úvodní zdlouhavý teatrální porod se spoustou blábolů a šaškaření kolem mě totálně otrávil a po všem tom otravném lezení po domu sem a tam a přitroublém filozofování se rázem zbavíme dlouholetého psychického traumatu tím, že vyhodíme něco do povětří!? Mě tedy Mai Zetterling nešokovala, ale unudila k smrti. Už nikdy více! ()
Galerie (6)
Photo © Carlotta Films
Reklama