Tajemný předmět touhy

Již v Belle de Jour Buñuel dokázal, jakým mistrem přes často neuchopitelnou ženskou duši a touhu s ní cloumající je. Podobně jako u Godardova Le Mépris i u Cet obscur objet du désir je sledování familiérně bolestivé pro každého, kdo se s ženským rozmarem (pro nějž je tolik milujeme i nenávidíme) setkal osobně. Předmět touhy je mistrovsky zachycenou malbou s místy složitou filmovou symbolikou, která perfektně exponuje vášeň muže a vášeň ženy, které jsou zdánlivě neslučitelnými protipóly, a rozehrává špinavou hru, která mezi nimi probíhá.. (19.04.2013)

A tak si každý nosíme svůj plátěný pytel plný hoven. Zbožňuji, kterak dokázal Buñuel do každého filmu vetknout toliko životních pravd, až je z toho člověku stydno, že si jich většinu uvědomí, až během sledování. přitom to měl celý život na jazyku (a za 20 let na to budu nahlížet zase jinak, přeci jen jde o labutí píseň života znalého kmeta). Snad jen ty laciné oslí můstky si mohl odpustit, ale jistě to jen mé racionální divácké já nepochytilo surealistické metafory. (20.08.2010)

Neviem, či bol na staré kolená väčší úchyl Bunuel alebo Rey, ale pozerať sa na upoteného prešedivelého Fernanda, ako slintá nad krásnou osemnástkou asi nie je nič pre mňa a nič na tom nezmení ani inteligentný scenár a Bunuelove symboly. Možno je to história jednej lásky, príbeh o rozdielnosti pováh muža a ženy, pre mňa je to príbeh nadržaného dedka a nevyzretej puberťáčky, ktorá ešte nevie, alebo nemôže vedieť, čo od života chce. Našťastie je film prekladaný komediálnejšími momentmi a neberie sa príliš vážne, takže rýchlo ubehne a na môj vkus je skvele vypointovaný, pretože nič iné som podobne napísaným postavám ani neprial. Bunuel sa mohol rozlúčiť s obecenstvom niečím výnimočnejším, nejakým majstrštykom, možno aj chcel, možno sa mu ale na staré kolená už nechcelo vrhať do niečoho psychicky vyčerpávajúceho a aj takto ladená, povedzme že cynická satira, má niečo do seba. Pozerám, že svetová kritika ale film za majstrštyk považovala, či sa ale nejednalo skôr o vzdanie holdu starému pánovi. Priznajte sa, koľkí ste si po filme klikli na nejaké péčko stránky starí vs. teensky.... (20.04.2013)

V posledních letech své kariréy podával Luis Buňuel pozoruhodné výkony. Natočil několik naprosto famózních snímků v řadě a Ten tajemný předmět touhy je jedním z těchto skvostů. Příběh je osobní drama o posedlosti milovanou osobou, které by obstálo třeba i coby kniha, což se asi i stalo. Každopádně pod rukama Buňuela se převedením tohoto námětu do filmové podoby stal opravdový klenot. Tento režisér je bytostný surrealista i když v jeho pzdějších filmech drží svou fantazii dost na uzdě a jeho typické vklady do filmu se vyskytují jen občas. To však rozhodně není na škodu. Jeho surrealismus a film jemně dokořeňuje o absurdní rozměr a výsledek je jednoduše fenomenální. (08.11.2010)

Jedna svůdná, druhá chladná, dvě tváře jedné (?) ženy. Půlrole je nepochybně zajímavý nápad, jen mě mrzí, že ten kontrast nebyl ještě větší. Kdybych o té režisérské taškařici nevěděla, nejsem si jista, zda bych ji postřehla. Rey jako vždy noblesní, dokonce i při fackování Conchity neztrácí nic ze své grácie. Buñuelův humor se nezapře, především jeho závěrečné spojení levice s pravicí je velmi překvapivým vyústěním (ne)milostného dramatu. (13.08.2021)