Tajemný předmět touhy

„Máte rád sladké?“ Ani v posledním Buñuelově filmu není buržoazie mimo ohrožení. I tentokrát je člověk, mezi jehož hlavní starosti patří jídlo, sex a obava ze ztráty tváře, po zásluze vláčen z jedné situace, která ho vyvádí z konceptu, do jiné. Pan Mathieu si přitom na absolutní kontrole svého okolí zakládá. Byty, v nichž má dojít k milostné schůzce, přizpůsobuje své představě stejně, jako režisér proměňuje divadelní jeviště. Kontrola předpřipraveného představení mu dává pocit převahy, jehož ztrátu (tedy odbočení od scénáře) přísně trestá. Stejně tak musí být okamžitě eliminováno jakékoli jiné narušení pořádku nebo prostoru, za jehož pána se považuje (absurdní scény s mrtvým potkanem a mouchou v drinku). Každému objektu dle mínění hlavního hrdiny náleží pevně dané místo. Není tedy divu, že se také Conchitu snaží včlenit mezi ostatní výbavu interiéru. Je pro něj jen prostředkem k sexuálnímu uspokojení, fetišem, nikoli cítící bytosti, což si ale – jak již tomu v Buñuelových společenských satirách chodí – sama uvědomuje a dokáže s tím nakládat. Díky míře samostatnosti, kterou ženská postava vykazuje, působí Tajemný předmět touhy jako opožděná reakce na ženskou liberalizaci. Zvýšený zájem o společenské dění, dříve Buñuelem reflektované více na podprahové úrovni, prozrazuje i násilné včlenění teroristických akcí do vyprávění. Zdá se přitom, že celoživotní surrealista tuto novou formu anarchismu neprozíravě vítal jako účinnou obranu před buržoazní zatuchlostí. Stejně jako s jinými motivy filmu, i s tímto Buñuel naštěstí pracuje s nadsázkou. Ta je v Tajemném předmětu přítomna na úrovni jednotlivých scén i celkové narativní struktury (výchozí situace připomíná anekdotu ve stylu „Potkali se ve vlakovém kupé buržoa, trpaslík a počestná dáma…“). Hůř než u jeho předchozích filmů se ovšem odhaduje, kdy šlo ještě o režisérovu podvratnost a kdy prostě o nedostatek tvůrčích sil a nápadů. Například zvuková stránka je, vyjma gagu ze samého závěru, velmi odbytá (vzhledem k Buñuelově hluchotě vcelku pochopitelně), příliš mnoho scén se od sebe stylisticky výrazně neliší a splývá a příběh v jádru vlastně jen variuje Nenápadný půvab buržoazie. V něm příslušníci buržoazie nedokázali usednout ke společné večeři, tady Mathieu ne a ne spočinout s vyhlédnutou dívkou v loži. Tajemný předmět touhy je přes svou myšlenkovou bohatost hlavně odleskem lepších děl tvůrce, od něhož v té době surrealistickou štafetu již převzali jiní (Saura, Almodóvar). 70% Zajímavé komentáře: Radko, Willy Kufalt, mortak (25.11.2022)

Cesta vo vlakovom kupé môže byť klasickou tichou jazdou a postranným pozeraním na tváre a správanie spolucestujúcich, ale niekedy sa môže zmeniť na zaujímavé, plnokrvné rozprávanie. Buňuel sa vo svojom poslednom filme ústami postaršieho cestujúceho takto rozpráva zaujímavej spoločnosti v kupé (medzi ktorou preblesknú v úvode náznaky letmého poznania sa z minulosti) príbeh svojej poslednej vášnivej lásky, ako ospravedlnenie, či vysvetlenie svojho činu z úvodu, kedy vyleje mladej dievčine nastupujúcej do vlaku vedro vody na hlavu. Prestriedavanie dvoch prostredí: vlakového kupé a samotného príbehu, obsadenie jednej z hlavných postáv dvomi rôznymi herečkami, putovanie rôznymi prostrediami (od Paríža cez Švajčiarsko do Španielska), náhle absurdné zvraty, všetko v objatí všadeprítomného terorizmu sú poznávacími znameniami tohoto filmu. Filmu, ktorý je surrealizmom šmrcnutý navonok len zľahka, akoby bol len závanom niekdajších režisérových uleteností, ale v skutočnosti je surreálne srandovne vážnym viacvrstevným príbehom o vysnenej a znova sa vracajúcej, opakujúcej sa láske a zúfalstve, či dokonca nenávisti aké môže takáto fatálna láska vyvolať. (22.04.2005)

Nerovný sexuální a citový vztah mezi stárnoucím mužem a výrazně mladší partnerkou je jedním z nejčastějších motivů, které se v uměleckých reflexích lidských vztahů objevují. Buňuel se dívá na svého touhou posedlého pošetilého muže s pochopením (konec konců, měl v době natáčení 77 let a byl vlastně starší než jeho hrdina), ale zároveň, jak je to v jeho tvorbě ostatně typické, i s neskrývaným ironickým nadhledem. Jedna manipulativní temperamentní hysterka s pokryteckou matinkou dokáže donchuánovi v letech řádně zatopit. Buňuel se zároveň vysmívá tradičnímu měšťáctví a partnerským pravidlům, které ze setrvačnosti přetrvaly z dávno minulých dob. Využil svého oblíbeného "dvorního" herce Fernanda Reye a půvabů mladičké Carole Bouquet, a vznikla tak zábavná hříčka o tom, že ne všechno je k mání a ne o vše stojí za to usilovat. Celkový dojem: 90 %. (13.11.2013)

Moje prvé stretnutie s Buňuelom a hneď veľká spokojnosť. Dejová linka ponúkne síce iba jednoduchší príbeh o chlapíkovi totálne zbláznenom do podstatne mladšej dievčinky, pričom tá ho akože naoko stále odmieta (telesnú lásku), avšak ktorá veľmi rada využíva všetky benefity, ktoré jej starší pán ponúkne. Postupne sa tak vytvorí medzi nimi nevšedný vzťah, ale je to skutočná láska? No veru možno aj áno... To najlepšie je však to, akým spôsobom a akým štýlom je príbeh vyrozprávaný a koncipovaný - veľmi pútavo a divácky atraktívne, pričom sa podarilo dosiahnuť efektu, pri ktorom sa človek od zvedavosti ako to celé so zaľúbencami dopadne nevie dočkať konca. No a ten priniesol so sebou finále ako hrom... Môžem len odporučiť. 80/100 (25.05.2016)

Předlohou filmu byla kniha Pierre Louyse, pokud vím, u nás vyšla pod dvěma názvy novější „Žena a loutka“ a původní „Žena a tatrman“. Obojí výstižné. Conchita dokonale ovládá umění manipulace, je nepřístupná jen tak, aby tokajícího loudila neodradila a zároveň natolik přítulná, aby si ho tím víc připoutala a ze zištných důvodů udržela. „Nepatřím nikomu, jen sobě, a zůstanu sama sebou. Nemám nic cennějšího než sama sebe.“ . ... „To je moje kytara. Budu na ni hrát, pro koho budu chtít já.“ Při natáčení se Luis Buňuel dostal do konfliktu s hlavní představitelkou Ángelou Molina a byl nucen obsadit roli Conchity ještě náhradnicí Carole Bouquet. (16.08.2005)