Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní
  • Akční

Recenze (4 110)

plakát

tata_bojs.doc (2024) 

Přes drobná oživení v podobě bizarních hraných scének a hravých koláží je to po většinu času formálně zaprděný fanouškovský dokument s mluvícími hlavami a plonkovými historkami z natáčení, ve většině ohledů tak opatrný, že by mohl kinodistribuci klidně přeskočit a být uvedený rovnou na ČT.

plakát

Gabriela Soukalová: Pravda se pořád vyplatí (2024) 

Kdybych za tenhle komentovaný sestřih novinových titulků a nepůvodních záběrů z živých sportovních přenosů zaplatil plné vstupné, cítil bych se dost ošizen. Jde o jednostrannou glorifikaci/(sebe)obhajobu prokládanou starým dobrým kydáním hnoje, kritickou ke všem, jen ne k samotné protagonistce, která se zas a znovu plačtivě staví do pozice oběti. Jak jinak, když je režisér/promotér zároveň agentem Soukalové. Člověk nemusí být vystudovaný psycholog, aby ho napadlo, že vztahy obvykle takhle schematicky nefungují, že není jen čisté dobro a absolutní zlo, ale budiž. Při stominutové stopáži a prvoplánovém zapojování sentimentální hudby to ovšem vede k extrémní monotónnosti a nevkusnému kýčaření. Celé je to navrch, snad vyjma slz v autě, okatě fejkové, naskriptované, bez autenticky působících výroků a situací – jak ironické u filmu, který má v podtitulu slovo „pravda“. Poslední půlhodina, kdy už není moc o čem vyprávět, je pak z velké části jen bezobsažným ředěním onoho hustého, lepkavého koncentrátu. Díky alespoň za nechtěně wtf momenty, třeba mluvící hlavu Krause, který (zrovna on!) se moralistně vymezuje vůči novinářským hyenám. Pro VoD platformu cílící na nejnižší společný jmenovatel jde ale o adekvátní výplň, která svým nápadně bulvárním nábojem zřejmě přitáhne dost pozornosti, aby se producentům vyplatilo natočit příště stejně plonkové promo jinému sportovci nebo sportovkyni. 20%

plakát

Back to Black (2024) 

Padesát odstínů šedi, ale trochu jinak. Režisérka Sam Taylor-Johnson a scenárista Matt Greenhalgh mohli z osudu Amy Winehouse vytěžit emotivní drama o slávě, závislostech, voyeurismu nebo přehnaných nárocích na to, jak by se slavné ženy měly chovat a vypadat (hlavně spořádaně). Místo toho se rozhodli naprosto tuctovým, šedivým způsobem vyprávět sladkobolnou báchorku o nešťastně zamilované holce, co chtěla být mámou (což je její hlavní touha a nejzranitelnější bod). Samotnému procesu skládání a nahrávání hudby je věnováno minimum prostoru, snaze o pochopení hlubších příčin toho, proč měla Amy predispozice k závislostem jakbysmet (ne, fakt si nemyslím, že to bylo kvůli zlomenému srdci a smrti babičky). Jako kdyby to ani nevzniklo kvůli fanouškům a Amy. Hlavním smyslem díla se zdá být očištění jména dvou mužů, kteří oportunisticky zneužívali zpěvaččiny zranitelnosti a měli podíl na jejím tragickému konci. Zde se - minimálně vůči protagonistce - chovají příkladně, s až přehnanou starostlivostí (pro srovnání si stačí pustit dokument z roku 2015). I když si odmyslíme eticky sporné retušování skutečnosti a svalování viny na oběť a její impulzivní chování, zůstane Back to Black zbytečným, ve všech směrech (bohužel vč. hereckého výkonu Marisy Abely) podprůměrným filmem. Hloubku a opravdovost získává jen jednou, během závěrečných titulků, ke kterým Nick Cave procítěně zpívá svou baladu Song for Amy. 40%

plakát

Stovky bobrů (2022) 

Film připomínající hyperaktivní dítě, které měli ve střídavé péči Guy Maddin, Buster Keaton a Tex Avery, ale jakýkoli příměr nevystihne originalitu a zběsilost té neskutečné smršti praštěných gagů, herních mechanismů (ke kterým patří chvílemi frustrující opakování a variování) a DIY estetiky. Co záběr, to vtip. Většinou hit, občas miss. Není to dokonalé, tak jako nejsou dokonalé filmy od Pythonů, ale i proto by se z toho jednou mohl stát kult. 90%

plakát

Vánoce s Alžbětou (1968) 

„Nepřestane chcát a nepřestane.“ Vesničko má středisková bez menzelovské hladivosti. Vlado Müller jako solitérský řidič dodávky držící se doma v ošuntelé garsonce i během práce své rutiny, jejímuž pozornému vykreslení jsou věnovány dlouhé dějové úseky. Pavla Kárníková ve své jediné filmové roli coby jeho nedochvilná závoznice, která veškerý řád naopak rozbíjí a autority nerespektuje. Zpočátku se nemůžou vystát. O tom druhém mají předem jasno. Ona je pro něj „štětkou“ nebo „kurvou“, on pro ni žlučovitým „dědkem“. Skrz svou temnou minulost ale postupně nacházejí společnou řeč a zároveň si uvědomují, že možná dokážou vykročit z role, na kterou si zvykli, případně jim byla přisouzena společností. V jeho případě je to role nevstřícného starého mládence, který si ostatní drží tři kroky od těla, v jejím případě role problémové „rozhoďnožky“. Ke sbližování obou outsiderů neschopných dávat zdravě najevo své city, dochází v adventním čase, zpřítomněném neozdobeným stromkem a osamělou štědrovečerní večeří, což syrovému, autenticky ušmudlanému příběhu přidává na melancholičnosti. V kontextu společné tvorby Kachyni a Procházky zapadají Vánoce s Alžbětou do stejné linie jako Naděje, ve které s podobnou lidskostí zachytili vztah prostitutky a alkoholika, jiných společenských vyděděnců, kteří by v padesátých letech byli odsouzeni k rolím kriminálníků nezasluhujících žádné pochopení. 75%

plakát

Zóna zájmu (2023) 

Přestože po většinu stopáže nesledujeme nic jiného než navenek obyčejnou německou rodinu, vrstevnatá zvuková stopa, mísící cvrkot ptáků a šumění řeky s neutichajícím mechanickým hukotem, od prvních minut navozuje těžko definovatelný pocit, kdy se něco důvěrně známého jeví zvláštním, tísnivým. Výsledný efekt nejlíp vystihuje výraz „unheimlich“ z Freudovy psychoanalýzy, tedy doslova „nacházející se mimo domov“. Právě svou schopností vystihnout abnormalitu každodennosti je Zóna zájmu extrémně znepokojivá. ___ Neměnnou, strnulou apatii zobrazeného světa podtrhují převážně statické záběry bez umělého svícení, s velkou hloubkou ostrosti. Kamery jsou rozmístěné v různých koutech domu a zahrady jako v reality show. Bez výtvarné stylizace navozující dojem vzdálené minulosti zaznamenávají pohyb herců. Ani střih se nedrží vzorců klasické narativní kinematografie. Přepínání mezi kamerami je řízeno tím, kdo které místnosti postava zrovna vstoupila. Vše tak zdánlivě probíhá v přítomném čase. Subjektivita i autorství, potažmo možnost uhnout pohledem a narušit řád, jsou potlačené. Úkony, které Höss provádí, představují bezduchou administrativu. Genocida je jen logistickým procesem. ___ Pokud bychom chtěli lokalizovat zdroj napětí, které prostupuje celým filmem, byl by to právě rozpor mezi tím, co jsou Hössovi ochotni vidět, a tím, co se děje mimo jejich dům a zahradu. Glazerův vyhraněný styl je formou odmítnutí. Důsledně se vyhýbá estetizaci jedné z největších tragédií moderních dějin. Zároveň se mu daří využívat prázdný prostor způsobem, který je mnohem sugestivnější než přímé zobrazení. Právě proto, že nemůžeme vidět na druhou stranu, uvědomujeme si, co se tam děje. Snaha vyplnit tuto absenci vede k tomu, že na probíhající násilí nedokážeme přestat myslet. ___ Glazer do filmu zařadil i noční scény natočené speciální termokamerou. Jde o rekonstrukci vyprávění devadesátileté Polky jménem Alexandra, kterou Glazer poznal během rešerší. Stala se pro něj symbolem rezistence, světlem v temnotě. Zohlednění perspektivy těch, kdo nacismu aktivně vzdorovali, je jedním z mála prvků, které Zóna zájmu sdílí s konvenčnějšími dramaty o holocaustu. Tam kde jiná oscarová dramata přicházejí s katarzí a ujištěním, že lidskost nakonec zvítězí, nabízí Zóna zájmu akorát znepokojivou předtuchu věcí příštích. Vidíme, že z koncentračního tábora se stalo muzeum, kde uklízečky mechanicky vysávají prach a leští vitríny. Jediný pohled do nitra továrny na smrt příznačně neukazuje žádná zvěrstva. Vyznačuje se stejnou netečnou rutinou, jakou jsme viděli v buržoazní domácnosti Hössových. Na přítomnost holocaustu v kolektivní paměti a mediálním prostoru jsme si zvykli. Zóna zájmu zviditelňuje právě tuto všednost, banalitu a prchavost zla, na němž se podílíme už jen tím, že zůstáváme lhostejnými. 90%

plakát

Málo mě znáš (2024) (seriál) 

Dosavadní ohlédnutí za tragickým osudem Ivety Bartošové sázela hlavně na dojímání. Tvůrci Málo mě znáš mohli jít stejnou cestou, znovu odvyprávět emotivní popelkovský příběh, nekomplikovat pohádku souvislostmi a demytizací normalizačního popu, a zřejmě by měli úspěch. Přesto se odvážili jít jinou cestou A navzdory několika slepým skvrnám (např. podíl Novy na bulvarizaci života IB, používání oněch reduktivních škatulek jako „popelka“ nebo „princezna“) to dělají velmi dobře. Dynamicky, empaticky, kriticky. Divácky, přitom vkusně. Bez mýtů, nevkusné jímavosti nebo idealizace (o Bartošové se mluví především jako o profesionálce, která se dokázala přizpůsobit poptávce, ne jako o extrémně talentované zpěvačce). Je to poutavě odvyprávěný příběhem o mnoha rolích Ivety Bartošové, těch naplněných i nenaplněných, stejně tak výzva k zamyšlení, zda by některé věci (třeba psaní o životech slavných) nešlo dělat jinak, věcněji a s větším citem. V opačném případě budou toxické vzorce a nerealistická očekávání, které zničily život a kariéru Ivetě Bartošové a mnoha dalším ženám a mužům, dál formovat podobu šoubyznysu a hatit lidem sny.

plakát

Každý krok se počítá: Řím (2024) (TV film) 

Trojice mladých lidí jde pěšky ze Sieny do Říma, ochutnávají italskou kuchyni, obdivují krajinu a zalepují si puchýře, což je z nějakého důvodu prostříháváno se záběry Zdeňka Trošky sedícího a mudrujícího na lavičce někde nad Hošticemi (I guess), protože se mu do světa vyrážet nechtělo. Působí to podobně nepatřičně jako setkání deštníku a šicího stroje, ale budiž. Stejně ovšem nechápu, proč tahle sbírka hezkých obrázků a instantních mouder není sérií reels na sociálních sítích, kde je trojice aktérů zřejmě poměrně aktivní, nýbrž skoro hodinovým dokumentem České televize, od které přece jen stále (a asi naivně) čekám víc než povrchní, (sebe)dojímavý, vše doříkávající lifestyle.

plakát

EFKA: Nejrychlejší holka ve vesmíru (2024) 

Skvělá reklama na Red Bull od jejich dvorního reklamního režiséra. Máločemu je v tom filmu věnována taková pozornost jako náležité viditelnosti loga dané značky v jednotlivých záběrech (ta plechovka v ruce sedící protagonistky je tak on the nose, až to hraničí s campem). Jinak se jedná o standardní nekritické promo, které láká na bulvární pohled do něčího soukromí a jde hlavně po emocích, ne faktech. Od hromady podobných filmů o různých sportovcích a sportovkyních, vznikajících v těsné spolupráci s filmovanými lidmi a jejich týmem, se to liší nanejvýš cool předělovými sekvencemi a větší semknutostí (dramatický oblouk je dán procesem rehabilitace). Na jednu stranu chápu, proč to vzniká a že to u cílovky splní svůj účel, ale zároveň mě mrzí, že Voyo do své dokumentární tvorby neinvestuje kromě peněz taky invenci.

plakát

Kroky a skoky české animace - Poetika animace (2024) (epizoda) 

Je super, že se Česká televize věnuje současné české animaci. Málokterá oblast tuzemské audiovize se rozvíjí tak nadějně. Po první epizodě to na mě ale působí jako promarněná šance. Jsou to v zásadě jen povšechné mini medailonky animátorů a animátorek zastupujících různé generace a využívajících dost odlišné techniky (aneb není malba jako malba). Nikdo nemá prostor jít do hloubky, krátké výpovědi se omezují na pár obecných frází, které se budou hezky citovat, ale o specifikách animované tvorby vám mnoho neřeknou. Zpracování je pak fádní, jen ukázky z filmů a mluvící hlavy snímané „umělecky“ nakloněnou kamerou (s rozostřenými okraji obrazu). Možná budou další díly míň letem světem, ale po tom prvním si říkám, že zatímco česká animace je hodně napřed, česká televizní dokumentaristika uvízla hluboko v minulosti.