Přízrak svobody

PŘELUD SVOBODY (1974) patří už do zmíněného Buňuelova vrcholného období na sklonku jeho kariéry a je myslím relativně dost známé na to, abych se o něm rozepisoval. Stejně jako např. v případě NENÁPADNÉHO PŮVABU BURŽOAZIE nebo MLÉČNÉ DRÁHY si neodpustím malou výtku směrem k narativní metodě filmu, která způsobem, jímž spojuje jednotlivé epizody (skeče) přes „oslí můstky“ v podobě postav [epizodní postava z jedné epizody se stává hlavní postavou v následující, doslova do nové epizody „přejde“, a tak dál, a tak dál, byť zase ne úplně mechanicky], mi nejvíc připomíná MONTY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS. I to byl jeden z Buňuelových prostředků, jak divákovi zkazit vciťování se do jeho postav, objektů zkoumání: sice v rozporu s jeho mexickými melodramaty, ale v souladu s jeho senzitivitou vzdáleného, nezúčastněného a občas pobaveného pozorovatele, pro kterého člověk není víc než hmyz, a naopak. (15.03.2008)

Buñuela nechápu, jeho dílu nerozumím, nebudu ho doporučovat. Pokud jsou jednotlivé epizodky reakcí na nějaké tehdejší události, pak jen těžko v dnešní době znát souvislosti, jde-li o univerzální reakci anebo spíš směr (surrealismus), nelíbí se mi ani směr, ani film. Nový dabing s asi třetinou dabérů oproti postavám ničemu nepřidá. Hvězda za erotiku, hvězda za pár nápadů. (25.10.2015)

The Phantom of Liberty sa stalo pre mňa príjemným prekvapením a po Andalúzkom psovi ktorého som mal možnosť vidieť v kine mi to otvorilo bránu k tomuto tvorcovi. Sila tohoto audiovizuálneho oparu stojí na nosných stĺpoch abstraktného "na hlavu padnutého" scenára, do ktorého som sa okamžite zamiloval. Snímka postupuje epizodicky. Každá hlavná postava prechádza plynule, no surrealisticky, do ďalšej časti a tak dej nenudí hoci sa tu logika hľadá márne. Esencia takéhoto kubismu ma očarila. (25.04.2017)

Svérázný a hodně bizarně ujetý snímek ve filmografii Luise Buñuela. Tady vše funguje přesně naopak! Absurdnost největšího kalibru! Životy jednotlivých postav jsou propleteny do celistvého příběhu vskutku originálním způsobem, jakoby snímek byl natočen v jednom záběru a každý herec předával štafetu dalšímu aktérovi a ten dále rozvíjel tento surrealisticky bláznivý výtvor. Některé situace jsou fakt neskutečně šílené, zejména v malém hotelu scéna s mnichy a dalšími jeho obyvateli. Těžko popisovat, tohle se musí vidět, aby si na to každý divák udělal názor svůj. Škoda, že ke konci už tempu trochu dochází dech, i tak si ale myslím, že těžko hledat ve francouzsko-italské produkci podobný flák. S trochou nadsázky se dá toto dílo přirovnat k některým kouskům Davida Lynche. (22.03.2020)

Továrny nevědomí jedou na plné obrátky. Kouř z jejich komínů čadí do vědomí postav. A Luis bere do svých starých, ale pevných rukou surrealistické nitě a utká z nich svižnou, jízlivou tapisérii; aniž by zapomněl zdůraznit, že chování a jednání lidí není výsledkem jejich svobodné vůle, ale činitelů, které jsou vesměs mimo jejich kontrolu. Nad knihou Sama Harrise o iluzornosti svobodné vůle by Mistr, myslím, pokyvoval hlavou. (14.03.2020)