Kdo to tam zpívá

Jeden z nejpříjemnějších, nejzábavnějších a nejživějších filmů. Nebudu se ohánět slovy podobenství, či metafora. Tento půvabný snímek především odhaluje srbský naturel v jeho celé nahotě. Neústupnost, nepoddajnost a svéhlavost. Hrdost, mužnost a teatrálnost. Jejich pře jsou důmyslné hry mužství, kdy se do slov, gest i pohybů promítá celá krása i smutek života. Vynáší se trumf za trumfem, vyslovují se vzletnější a ohnivější slova, gestem se snaží o zjednání respektu, aby se nakonec dospělo ke společné a vzájemně uspokojivé shodě, vyhovující oběma stranám. Neexistují překážky, vše se dá překonat, zaplatit, či obkroužit. A ta jejich schopnost šmelinaření a rozpoznávání situací, kdy je možné si přivydělat. Samozřejmě má tato zatvrzelá hrdost i své stinné stránky. Například strach nahánějící touha po krevní mstě. A tak cesta necesta starým rozhrkaným autobusem zábavně utíká i představitelům rolí. Celé bandě velí provozovatel autobusové linky Krstič (skvělý Pavle Vujisič), neoblomně drží otěže ve svých rukou a těžce nese náznaky odporu. K ruce má svého synka Miška (Aleksandar Bercek), neúnavného a nadšeného řidiče. Je tu zpěvák (zajímavý Dragan Nikolič), snažící se udělat dojem na jedinou ženu, nevěstu (Neda Arnerič). Je zde provokující chytrák (Danilo 'Bata' Stojkovič), absolvující část cesty vodou. Je zde starý a hrdý veterán (Milivoje Tomič), držící si své zásady. A stále vyhazovaný nebezpečný lovec (Tasko Načič), a chronicky nemocný muž (Boro Stjepanovič), a ženich (Slavko Štimač), toužící po sexu. A vše dokreslují dva cikánští muzikanti (Miodrag Kostič a Nenad Kostič), zažívající stejný přístup, jako kdekoliv jinde. A tak plyne obrázek do země vepřových zabíjaček, pravoslavné pietní úcty, hrdosti, temperamentu a života. Někomu zdá se divoký, alespoň žijí a prožívají celý ten nádherný život. S vášní, s láskou, i s nenávistí a odhodláním. (06.01.2015)

Juhoslovanské filmy majú svoje osobité čaro, iskru a su plné života. Tie Kusturicove sú notoricky známe, ale tento nie tak nápadný filmík má takú živú atmosféru plnú bizarných postavičiek a situácií že natočiť niečo podobné v dnešnej dobe by sa už asi ani nedalo :) Je to svojím spôsobom metafora života kde má svoje miesto láska, chamtivosť, závisť ale aj priatelstvo a vzťah k rodine. Väčšinou mi hudobne vstupy vo filmoch vadia ale tu akosi prirodzene zapadajú, že to vôbec nepôsobí rušivo aj keď sa opakuje ten istý hudobný motív dookola (11.05.2014)

Kedysi dávno to prebehlo ešte československou televíziou, ale vtedy som to veľmi nezachytil. Veľmi podarený film s neveľmi dlhý, má zaujímavé a vtipné postavy, z ktorých každá dostáva slušný priestor a po pol hodine je s nimi divák ako na jednej lodi, tu konkrétne autobuse. Starý autobus, alebo presnejšie povedané pojazdná kopa šrotu, vezie niekoľkých cestujúcich do Belehradu. Sledujeme len ich cestu a všetko, čo na nej zažijú, takže z tohto pohľadu ide o čistokrvnú roadmovie. Humor mi sedel, zopár krát som sa dobre zasmial. Občas film preruší pekná melódia a srbský spev v podaní cigánskej dvojice, ktorá je tiež súčasťou posádky. Vo filme hraje mnoho známych srbských hercov, ktorých ste určite videli v iných srbských filmoch. 80%. (16.06.2015)

Vcelku výjimečná road movie, která nelétá s hlavou v oblacích osobních svobod a nadějí, nezabředá do nihilistických filozofií  ani patetického poetismu, ale je písní docela obyčejnýho, místy i trošku posranýho, života, jemuž cesta rozhrkaným autobusem nemůže dodat žádnou další sloku, spíš naopak.  Konečně Balkán, který mi sedl,  veselá balada o malých lidech s malými osudy, laskavá, ale i krutá  a hořká. A je mi jedno, že to bude znít jako klišé, ale chce se mi říct i pravdivá. Samo, že za pět. (17.02.2023)

Jakmile cikáni dohráli svoji poslední písničku a skončily titulky, úplně jsem se zamiloval do jugoslávské kinematografie. Moje první seznámení s kinematografií této země tedy dopadlo skvěle. Naprosto jsem žasnul jak může příběh, který se odehrává pouze v autobuse, být tak strašně zajímavý. Je to především naprosto geniálnímy typy charakterů. Žádné umělé postavy, ale dokonalé úkazky typů běžných lidí. Připomínalo mi to i Menzelovskou poetiku filmů jako třeba vesnička. Miluju typickou poetickou českou kinematografii a jelikož ta jugoslávská je v mnoha věcech hodně podobná je jasné, že miluju i ji. Rozmýšlel jsem se mezi 4 a 5, ale i za ten krásný humor musím dát 5. (26.10.2006)