Nazarin

Uznávám, že Buňuelovy filmy, v nichž se naváží do církve, stojí na skutečně propracovaných a logických argumentech. Nazarin názorně předvádí život kněze přísně se řídícího podle evangelií římskokatolické církve. Bohužel pro něj však žije v krutém světě a tak je již od počátku sám sebou odsouzen k záhubě. Hlavní myšlenkou je, že člověkm který by chtěl upřímně žít podle kázání Krista, nemá šanci v reálném životě obstát. S tím se nedá než souhlasit. Film je asi provokativní, ale jak pro koho. Jelikož mě otázky víry úplně míjejí, necítil jsem při filmu nic víc než souhlasné zadostiučinění. Rozhodně mi zde scházely věrohodnější herecké výkony a celkově pak ona semozřejmá řemeslná zručnost s niíž dokázal Buňuel tvořit své pozdní filmy. (02.02.2012)

Velmi trpký snímek, natočený metodou co největší surovosti, obyčejnosti a stupňované autentičnosti, jež zobrazuje svět kolem nás snad ještě ošklivěji, než jaký ve skutečnosti je. Proto možná až příliš nepříjemný, myšlenkově však neuvěřitelně bohatý. Zamyšlení nad obtížností následování Krista, nad tím, kolik překážek se soustavně staví do cesty tomu, kdo chce evangelium žít opravdu naplno a takovým způsobem, který nepřipouští žádných pochyb, kompromisů, ohledů a přizpůsobování. (15.11.2006)

Nazarín (Nazário) je s dávkou prehnanosti novodobým "mesiášom", ktorý je rovnako tulácky opustený a nútený vysporadúvať sa so životom ako len môže, než hocikto iný. Lenže pri kolektívnym chápaní spoločenských konvencií a nepochopiteľnosti jeho ideí je obeťou, ktorá sa bráni iba silou ducha a nie fyzickou vytrvalosťou. Nie je jeho úmyslom poukazovať na chyby hlúpych ľudí donemoty, to by sa snáď zbláznil. Veľmi podnetnou súčasťou jeho cesty vo mne rezonuje nenápadná premena žien (predovšetkým Beatriz), ktorých prvotné falošné zlúčenie ciest za cieľom akejsi nadľudskej odplaty od pohľadného farára sa zmení v úprimnú a o to ťažšiu skľúčenosť v skrz oných, spoločenských kruhoch, ku ktorým dovtedy patrili. Okolie to nechápe a vyvodzuje si svojské dôsledky takéhoto pustovníckeho života a hľadá v tom rôzne nekalosti. A tam končí duchovná snaha. Moc fyziky, pudovosti, vášne a matérie dominuje nad nenásilnou cestou. V našom svete ponímania, akým žijeme, určite. (13.08.2015)

Podobně jako kníže Myškin u Dostojevského, funguje postava Nazarina jako model pro zamyšlení se nad možnostmi/nemožností být opravdu dobrým člověkem ve světě, kde převládá zlo, bezohlednost a sobectví. Buñuel zde opouští svůj klasicky výsměšný tón (a když už se usměje, tak velmi hořce). Naopak, s vážnou tváří nechává kněze Nazarina za každý další dobrý skutek slíznout stále tvrdší a tvrdší rány – od přátel, či nepřátel, od světa i osudu. Je zajímavé, že archetyp ušlechtilého blázna (a nic jiného Myškin, nebo Nazarin nejsou), se periodicky opakuje ve vizi těch nejtalentovanějších umělců. Nedávno mi jeden známý řekl, že postava Myškina je stále něčím fascinující. Jistě, že je. A taky zůstane až do konce času. Protože právě ona ukazuje skutečnou (a smutnou) pravdu, že dobro se prostě nevyplácí – jenže právě díky této nepřikrášlenosti se „dobrota“ stává tím skutečně nejvyšším ideálem - tím nejušlechtilejším a nejodvážnějším způsobem života, k němuž může člověk směřovat. Často se lidé snaží vysmívat naivitě svých bližních, kteří chtějí změnit svět (nebo alespoň sebe sama) k lepšímu. Nicméně i pragmatismus může nabít zvláštních zákrutů. V tomto ohledu mne nepřestane fascinovat Cervantes. Ten začal psát Důmyslného rytíře dona Quijota za účelem výsměchu. Chtěl potupit všechny ty opravdu naivním rytířské romány o dokonalých mužích, vzdychajících po lásce dokonalých panen, jež překonávají nekonečné překážky v jejich nekonečných těžkostech, etc. Ale když čtete pozorně, začnete postupně v Quijotovi vnímat více, než pouhý výsměch. Najednou vám mezi stránkami pomalu, ale jistě začíná prosvítat něco víc. Autorův (původně netušený) obdiv. Obdiv k bláznovství, které si jde za svým nehledě na posměch, ústrky a krutost okolí. Obdiv ke cti, která se stala tragickou proto, že v očích obyčejných lidí již není více než šílenstvím. Obdiv k duchu jednotlivce, který se ve své nekompromisnosti nakonec stává jediným skutečně počestným člověkem. Člověkem, pro něhož ještě pojmy jako odvaha, láska a rytířství nevymřely a který i přes předem jistou porážku ve svém boji neustává... (20.04.2018)

Moje první setkání s Luisem Bunuelem... a dopadlo výborně. Příběh o křesťanské pokoře, ve kterém je vedena paralela s životem Krista ve mě jako v agnostikovi vyvolal a zanechal docela silné pocity, možná proto, že i když jde příběh veskrze křesťanský, není na něj nazíráno křesťanskou optikou (sám Bunuel byl surrealista, zapřísáhlý odpůrce kolenoklekačství). Jednoduchý příběh je ověšen mnoha nelehce interpretovatelnými motivy a podtrhnut velice příjemnými hereckými výkony. 80% (16.11.2006)