Nazarin

Doporučuji komentář S. Greydana (http://www.decentfilms.com/sections/reviews/nazarin.html ), který dobře popsal, jak je Bunuelův snímek posledku k náboženství skeptický a že ukazuje křesťanství jako bezvýznamné navzdory tomu, že příběh Nazarína pojednává o svatém knězi bez vší ironie a výsměchu. Otec Nazario je skutečným, radikálním následovníkem Krista, ale jeho svědectví je představeno jako marné, nezanechává ve světě ani v lidech stopy. Film je naštěstí prost vší jednostranné ideologičnosti a může se stát podnětem k mnoha úvahám. Vatikán dokonce roku 1995 zařadil Nazarína mezi patnáctku zvláště významných filmů o náboženství (http://www.decentfilms.com/sections/articles/vaticanfilmlist.html ). (23.12.2007)

Jakoby Luis po té 30-ti leté filmové dovolené po Andaluském psovi ještě pořádně nenabral tempo, které ho zdobí v jeho pozdějších filmech. Tohle bylo zoufale prázdné a nudné. Čtu tady, že je to myšlenkově bohatý snímek, trochu pochybuji, ovšem budiž, jsou to ale už myšlenky stokrát slyšené, ničím překvapivé, pro mě nezajímavé. Je hezké, že se Buñuel neustále zabývá problémem náboženství (respektive křesťanství), ale zde použil, k mému nemilému překvapení, víceméně nekritický přístup. Těžko říct, zda jde o podobný umělecký záměr, jaký udělal třeba Pasolini ve svém Evangeliu podle Svatého Matouše, nebo tehdy skutečně proti církvi tolik neměl. Herecké výkony ženských nic moc, hudba opět nic, škoda absence surrealismu. Navíc jsem fakt nebyl schopen udržet 100% pozornost, jak moc mě to nebavilo. (14.12.2007)

V prvé řadě si je třeba uvědomit, že se jedná o adaptaci povídky španělského liberálního kritického realisty Benita Peréze Galdose (z Buňuelovy dílny je i další zpracování jeho díla, a to Tristana), která dokonce vyšla v českém překladu (a jeho další práce, zvláště velmi kritická Doňa Perfecta, jsou také známy českému čtenáři). Možná je pro leckoho matoucí, že hlavní postava Nazarin je sympaticky altruistická a připomíná Krista, ale to, co španělské liberály, anarchisty a komunisty hlavně iritovalo, byla teologie hodně zahořeněná ve středověku a baroku, s kombinací askeze a třpytivosti, podporování pověrčivosti. V Mléčné dráze podává obraz španělského typu římské církve Buňuel ve frašce, v Nazarinovi skrze zrcadlo obětavého kněze. (13.02.2013)

Podobně jako kníže Myškin u Dostojevského, funguje postava Nazarina jako model pro zamyšlení se nad možnostmi/nemožností být opravdu dobrým člověkem ve světě, kde převládá zlo, bezohlednost a sobectví. Buñuel zde opouští svůj klasicky výsměšný tón (a když už se usměje, tak velmi hořce). Naopak, s vážnou tváří nechává kněze Nazarina za každý další dobrý skutek slíznout stále tvrdší a tvrdší rány – od přátel, či nepřátel, od světa i osudu. Je zajímavé, že archetyp ušlechtilého blázna (a nic jiného Myškin, nebo Nazarin nejsou), se periodicky opakuje ve vizi těch nejtalentovanějších umělců. Nedávno mi jeden známý řekl, že postava Myškina je stále něčím fascinující. Jistě, že je. A taky zůstane až do konce času. Protože právě ona ukazuje skutečnou (a smutnou) pravdu, že dobro se prostě nevyplácí – jenže právě díky této nepřikrášlenosti se „dobrota“ stává tím skutečně nejvyšším ideálem - tím nejušlechtilejším a nejodvážnějším způsobem života, k němuž může člověk směřovat. Často se lidé snaží vysmívat naivitě svých bližních, kteří chtějí změnit svět (nebo alespoň sebe sama) k lepšímu. Nicméně i pragmatismus může nabít zvláštních zákrutů. V tomto ohledu mne nepřestane fascinovat Cervantes. Ten začal psát Důmyslného rytíře dona Quijota za účelem výsměchu. Chtěl potupit všechny ty opravdu naivním rytířské romány o dokonalých mužích, vzdychajících po lásce dokonalých panen, jež překonávají nekonečné překážky v jejich nekonečných těžkostech, etc. Ale když čtete pozorně, začnete postupně v Quijotovi vnímat více, než pouhý výsměch. Najednou vám mezi stránkami pomalu, ale jistě začíná prosvítat něco víc. Autorův (původně netušený) obdiv. Obdiv k bláznovství, které si jde za svým nehledě na posměch, ústrky a krutost okolí. Obdiv ke cti, která se stala tragickou proto, že v očích obyčejných lidí již není více než šílenstvím. Obdiv k duchu jednotlivce, který se ve své nekompromisnosti nakonec stává jediným skutečně počestným člověkem. Člověkem, pro něhož ještě pojmy jako odvaha, láska a rytířství nevymřely a který i přes předem jistou porážku ve svém boji neustává... (20.04.2018)

Nazarín (Nazário) je s dávkou prehnanosti novodobým "mesiášom", ktorý je rovnako tulácky opustený a nútený vysporadúvať sa so životom ako len môže, než hocikto iný. Lenže pri kolektívnym chápaní spoločenských konvencií a nepochopiteľnosti jeho ideí je obeťou, ktorá sa bráni iba silou ducha a nie fyzickou vytrvalosťou. Nie je jeho úmyslom poukazovať na chyby hlúpych ľudí donemoty, to by sa snáď zbláznil. Veľmi podnetnou súčasťou jeho cesty vo mne rezonuje nenápadná premena žien (predovšetkým Beatriz), ktorých prvotné falošné zlúčenie ciest za cieľom akejsi nadľudskej odplaty od pohľadného farára sa zmení v úprimnú a o to ťažšiu skľúčenosť v skrz oných, spoločenských kruhoch, ku ktorým dovtedy patrili. Okolie to nechápe a vyvodzuje si svojské dôsledky takéhoto pustovníckeho života a hľadá v tom rôzne nekalosti. A tam končí duchovná snaha. Moc fyziky, pudovosti, vášne a matérie dominuje nad nenásilnou cestou. V našom svete ponímania, akým žijeme, určite. (13.08.2015)