Sám proti všem

Kentusovním obsahem budiž monologický talky výlev choré mysli jednoho starýho oplzlýho santusáka, který neví co se svým prachmizerným životem. Protikladem budiž fakt dobré zpracování, které ladí se znepokojivým obsahem tak, že člověk se po 90 minutách cítí opravdu dobře (ne)pobaven. Tohle se doporučovat nedá, ale kdo by jste se byl na vážkách, rozhodně to zkuste. Neprocentím... (20.08.2014)

Scénář: Gaspar Noé .. Výborné prostřihové intro s úděsným zrychleným rytmem (resp. jen zrychlený původní film Carne). Jinak se ve filmu mnoho neděje, celé je to jen kolovrátek temných myšlenek a nadávek - na společnost, na život, na morálku, na nácky, na rodiče, na děti, na šukání, na svobodu, na cokoliv až do absurdního zauzlování, ze kterého vede jediná cesta - kulka do hlavy. Gaspar Noé používá pro tohle téma podivný, laciný styl, ale provokativní obsah jistě něco do sebe má. (19.01.2008)

Působivé nahlédnutí do duše bývalého řezníka. Philippe Nahon staví svůj herecký projev na kamenné tváři a apatickém chování. Jeho znechucení se spolu se stopáží stupňuje a vystupňuje. Strach z bídy, odpor k celé škále věcí a lidí, otázka morálky, vztah k dceři a profláknuté hledání smyslu života, tím vším se hrdina zabývá ve svých myšlenkách. Oněch 30 vteřin k opuštění projekce nabízí Noe v situaci, kdy lze očekávat záběry, které nebudou ladit oku diváka. Přesto bych rád věděl, kolik z nich zauvažuje nad tím, že projekci opravdu opustí? Občasný detailní záběr na hrdinovo oko následující těsně po něčem nechutném dle mě pak dokresluje, co chtěl Noe říct. Viděno krátce po Hanekeho Funny Games, ve kterém autor brnkal na podobnou strunu. Režisérova mystifikace (kterou zmiňuje dwi) mě dosti nahlodala - znechucení tím, co se na plátně děje, vystřídal příjemnější pocit, že se vlastně nic nestalo. Ale opravdu se nestalo? (10.05.2008)

S pojmy jako násilí, determinace člověka či pomsty se u Gaspara Noého setkáme často, objevují se ve všech jeho středo/dlouhometrážních filmech. Sám proti všem volně navazuje na předchozího Řezníka, v němž právě akt pomsty (hlavní hrdina se mstí za domnělé znásilnění své dcery, za což ho čeká vězení) narušuje dosud relativně klidný život Chevaliera, z kterého se stává zborcená lidská troska pasoucí po zadostiučinění. V úvodní krátké rekapitulaci Noé vyjíma nejdůležitější okamžiky z hrdinovy již tak nedokonalé existence a rýsuje mu ještě bezuzdnější exkurzi do skrytých hlubin duše. Po formální stránce se opět setkáme s graficky stejně vyvedenými mezititulky, jimiž režisér vede monolog, případně varuje diváka před následným dějem (POZOR. MÁTE 30 VTEŘIN NA TO, ABYSTE OPUSTILI TUTO PROJEKCI – upozorňuje na jednu ze závěrečných precizně vyvedených scén, jež se však později ukáže pouze jako režisérova mystifikace – hrdinova halucinace). Dynamika momentu se ukrývá i ve zvukově sekaných záběrech nebo v odrovnávající montáži, která povětšinou staví na kontrastech. Sugestibility se filmu dostává i hrdinovými vnitřními promluvami, jejichž tempo se s přibývajícím koncem mění v nekonečné chrlení zmatených názorů. Chevalierova filozofie se pod negativními vlivy (ztráta práce, závratné znechucení přítelkyní a její matky..) transformuje do zatvrzelé skepse, při níž lidi vnímá jen jako maso a lásku chápe jako genetickou nutnost k přežití kupčícího lidského rodu. Škoda, že i my nemáme nějakého toho Noého. (23.02.2005)

Gaspar Noé dokazuje své kvality, svou rozkoš v morálce, spravedlnosti, sexu a násilí. Vládne celému snímku s pevnou režisérskou rukou a vede své loutky po obrazovce a nutí je říkat a dělat, co si on přeje. V úvodu předvádí fantastickou koláž obrazu a zvuku, která diváka dostane do varu, aby následovala velmi rychlá a rytmická cesta muže za svou dcerou, odplatou a ruku v ruce se schopností vyjádřit nahlas svůj vztek. Sprosté, agresivní a zuřivé. (17.04.2008)