Sám proti všem

Působivé nahlédnutí do duše bývalého řezníka. Philippe Nahon staví svůj herecký projev na kamenné tváři a apatickém chování. Jeho znechucení se spolu se stopáží stupňuje a vystupňuje. Strach z bídy, odpor k celé škále věcí a lidí, otázka morálky, vztah k dceři a profláknuté hledání smyslu života, tím vším se hrdina zabývá ve svých myšlenkách. Oněch 30 vteřin k opuštění projekce nabízí Noe v situaci, kdy lze očekávat záběry, které nebudou ladit oku diváka. Přesto bych rád věděl, kolik z nich zauvažuje nad tím, že projekci opravdu opustí? Občasný detailní záběr na hrdinovo oko následující těsně po něčem nechutném dle mě pak dokresluje, co chtěl Noe říct. Viděno krátce po Hanekeho Funny Games, ve kterém autor brnkal na podobnou strunu. Režisérova mystifikace (kterou zmiňuje dwi) mě dosti nahlodala - znechucení tím, co se na plátně děje, vystřídal příjemnější pocit, že se vlastně nic nestalo. Ale opravdu se nestalo? (10.05.2008)

Hodně kvalitní Gasparovská tvorba. Upoutal mě hned první minutou a vysloužil si mojí stálou pozornost, už jen proto, že se tam mluví fakt každou vteřinu. Filozofování hlavní postavy bylo nesmírně propracované a unášející. Člověk si opravdu kroutí hlavou, jak je to všechno vlastně kurevsky pravdivé. I tento faktor dělal Seul contre tous jedním z nejdepresivnějších filmů francouzské kinematografie a tato Noéova forma zpracování mi sedla asi tak tisíckrát víc než třeba u Enter the Void. Tímto hraním na nervy si u mě šplhnul a určitě ještě nějaký jeho snímek vyhledám. (28.06.2013)

Nepříjemná podívaná do jednoho staršího zkrachovalého života řezníka ve Francii. Bez budoucnosti, bez naděje, špinavé uličky nicoty. V hlavě si zdůvodňuje násilí a smrt. Konečná obhajoba incestu je zneklidňující. Je zajímavé, jak si mozek ve svých chvilkách najde omluvu na vše. Ty monology u všeho jsou zvrácené ale klidné. Jako mozek. (28.06.2022)

People are just like animals You love them, you bury them, that´s it. Gaspar Noé, môj najobľúbenejší novodobý režisér hneď po Tarantinovi, ma neprestáva fascinovať. V každej jeho snímke, ktorú som videl, a rozhodne ešte všetky nie, rozoberá nejakú určitú, konkrétnu ľudskú vlastnosť alebo neresť. Nakrútil film o zvrhlosti, drogovej závislosti, najnovší film je naopak o láske (samozrejme zachytené jeho kontroverzným a štipľavým štýlom) a tento jeho prvý celovečerný film rozpráva o kríze stredného veku. Noé má neskutočne umelecké cítenie, jeho filmy sú plné surrealistických oparov, zachytené veľmi originálnym a svojským spôsobom. Je to jeden z tých tvorov, ktorého buď milujete alebo nenávidíte. Všetko svoje umenie servíruje bez servítky .Táto snímka sleduje 50 ročného mäsiara bez práce, ktorý sa potĺka životom. Jeho obchod mu zatvoria a druhá tehotná manželka čaká doma u jej matky. Nieje psychicky v poriadku. Prehráva si život a uvedomuje si, že premrhal najlepšie roky svojho života a nič nedokázal. Raz mu rupne v bedni a doma dobije svoju ženu päsťami až potratí. Chlapík ujde. Zmizne do Paríža, do motela, kde počal s prvou manželkou svoje jediné dieťa, dcérku, ktorá je teraz na psychiatrii. Je to celé, také symbolické a filozofické, kde sa nakoniec nedočkáme happyendu, ak milostný vzťah zo svojou mentálne chorou dcérou nepočítam. Myšlienkové pochody pohrávajúce sa neustále s myšlienkou samovraždy sú perfektné. Oproti iným snímkam Noého by som možno poznamenal, že to bolo trocha nudnejšie, takmer nič sa tu nedialo ale vo svojej podstate to je perfektná snímka starnúceho chlapa, ktorý musí žobrať o prácu ľuďom, s ktorými voľakedy spolupracoval ako obchodník. Perfektné (28.08.2015)

Jeden z nejintenzivnějších filmových zážitků vůbec a zcela jistě nejintenzivnější Noé. Zvrácený byl OK, ale kromě těch dvou šokujících scén nic hlubšího nenabídl, Enter the Void bylo vizuálně přenádherné a celkově strašně pohlcující, nicméně v rámci Noého tvorby u mě Seul contre tous vítězí. Málokterý film mě dokáže zarazit do sedačky takovým způsobem a málokterý film ve mně vzbuzuje takové nechutenství k hlavní postavě (snesu opravdu hodně, ale zcela bez obalu říkám, že při jednom vnitřním monologu jsem neměl daleko k tomu, abych se poblil). Hlavní otázkou zůstává, jak moc je hlavní antihrdina „nenormální“ a odtržený od reality „slušných lidí“, protože i když nerad mluvím za někoho jiného, nemohu se zbavit pocitu, že takovéto peprné vnitřní monology vede čas od času snad každý člověk. Je tu pár extrémů, které (naštěstí!) vybočují z čehokoliv, co lze považovat za normální a lidské (odpřísáhnu teď na číkoli smrt, že bych svoji vlastní dceru nikdy neojel) plus mě tento film přesvědčil, že i francouzština může znít opravdu odporně (jakkoli jsem si doteď myslel, že je to čistý a nádherný jazyk). Jsem fascinován tou intenzitou, explicitou a tím, že si Noé nebere ani ty nejmenší servítky. Zážitek to byl ale znechucující a bolestivý. (09.11.2013)