Sám proti všem

Těžko stravitelný manifest nenávisti ke všemu a všem. Celým snímkem nás provází nepřerušovaný monolog hlavní postavy, která si to chce rozdat se světem, ať to stojí co to stojí. Gaspar Noé se neštítí dotýkat témat od nacionalismu, přes homofóbii po incest a rozehrává nepříjemnou hru o to, co všechno divák dokáže snést, ba dokonce ho v závěru několikavteřinovou časomírou nabádá, aby projekci filmu opustil ještě před poslední scénou. Ta ovšem už po předchozím dění není tak šokující, aby diváka vyloženě odrovnala. Nemohu se tak úplně rozhodnout, do jaké míry mi Noého násilná šaráda připadala samoúčelná, a proto si vyšší hodnocení nechám pro případnou další projekci. Jestli se k ní odhodlám. (10.07.2018)

Působivé nahlédnutí do duše bývalého řezníka. Philippe Nahon staví svůj herecký projev na kamenné tváři a apatickém chování. Jeho znechucení se spolu se stopáží stupňuje a vystupňuje. Strach z bídy, odpor k celé škále věcí a lidí, otázka morálky, vztah k dceři a profláknuté hledání smyslu života, tím vším se hrdina zabývá ve svých myšlenkách. Oněch 30 vteřin k opuštění projekce nabízí Noe v situaci, kdy lze očekávat záběry, které nebudou ladit oku diváka. Přesto bych rád věděl, kolik z nich zauvažuje nad tím, že projekci opravdu opustí? Občasný detailní záběr na hrdinovo oko následující těsně po něčem nechutném dle mě pak dokresluje, co chtěl Noe říct. Viděno krátce po Hanekeho Funny Games, ve kterém autor brnkal na podobnou strunu. Režisérova mystifikace (kterou zmiňuje dwi) mě dosti nahlodala - znechucení tím, co se na plátně děje, vystřídal příjemnější pocit, že se vlastně nic nestalo. Ale opravdu se nestalo? (10.05.2008)

Pěkná prasárna. Hlavní hrdina je nula, starý životem zmlácený looser, který o vše co dokázal přišel a veškerým svým jednáním všechno jenom zkazí. Žije svými vnitřními sebelítostivými, ublíženeckými monology, kde se vzpírá nenáviděnému světu. Ve svém vnitřním světě útočí na všechny, hlavně na bohaté. Důmá nad morálkou a postupně se dopracovává k vidění světa, kde může cokoliv, kde se může dopustit i té největší zrůdnosti. A konec konců proč ne? Proč se nechat tyranizovat hnusnou těhotnou přítelkyní a její matkou, proč to nevzít do vlastních rukou a neudělat rovnou to nejhnusnější? Proč se bránit k sexuální touze po vlastní dceři, proč nezajít ještě dál? Celou tuhle myšlenkovou onanii hlavního hrdiny doprovází poněku nepestrý a nezajímavý příběh. Nejdějovější je několikaminutové intro, kde nám ve zběsilém rytmu prostříhů na statické obrazy za doprovodu podmanivé hudby je převyprávěn hrdinův život až do jeho současného věku. To mě sice náležitě nakoplo, ale i zklamalo, protože mi potom bylo jasné, že už moc víc nedostanu a také jsem nedostal. Začátek je omyl, který musí nutně komukoliv, kdo sleduje zbytek filmu působit utrpení. Přesto neřikám, že je to špatný film. Velmi líbivá výbušná a akční forma.. Střihy doprovázejí výstřely, ošklivé filtry a zběsilé pohyby kamery dopomáhají utvářet prapodivnou atmosféru subjektivního nahlížení na svět očima hlavního hrdiny. Velmi netypický počin. Bohužel přes veškeré nesporné kvality díla, kdy nelze opominout skutečný účin, pochopení pomatenosti hlavního hrdiny, jsem nebyl silněji osloven. Film mi nesedl a já jsem neměl příliš velký zájem putovat dál s hlavním hrdinou, který mi byl příliš nesympatický. (08.11.2009)

V první řadě jsem se bál, že nám Noé naservíruje po tom všem dojemný konec, ale nebyl by to on aby další scénou vše navrátil do zajetých kolejí. Jinak je to film o frustraci z celého života jedné postavy, do které se parádně vžil Philippe Nahon a hlavně scény kdy je nazlobený opravdu stojí za to. Velmi zajímavý i dokonce občas vtipně filosofující je vnitřní hlas hlavní postavy. K tomu všemu pár Gasparových vychytávek z toho dělají parádní film. (14.08.2012)

S pojmy jako násilí, determinace člověka či pomsty se u Gaspara Noého setkáme často, objevují se ve všech jeho středo/dlouhometrážních filmech. Sám proti všem volně navazuje na předchozího Řezníka, v němž právě akt pomsty (hlavní hrdina se mstí za domnělé znásilnění své dcery, za což ho čeká vězení) narušuje dosud relativně klidný život Chevaliera, z kterého se stává zborcená lidská troska pasoucí po zadostiučinění. V úvodní krátké rekapitulaci Noé vyjíma nejdůležitější okamžiky z hrdinovy již tak nedokonalé existence a rýsuje mu ještě bezuzdnější exkurzi do skrytých hlubin duše. Po formální stránce se opět setkáme s graficky stejně vyvedenými mezititulky, jimiž režisér vede monolog, případně varuje diváka před následným dějem (POZOR. MÁTE 30 VTEŘIN NA TO, ABYSTE OPUSTILI TUTO PROJEKCI – upozorňuje na jednu ze závěrečných precizně vyvedených scén, jež se však později ukáže pouze jako režisérova mystifikace – hrdinova halucinace). Dynamika momentu se ukrývá i ve zvukově sekaných záběrech nebo v odrovnávající montáži, která povětšinou staví na kontrastech. Sugestibility se filmu dostává i hrdinovými vnitřními promluvami, jejichž tempo se s přibývajícím koncem mění v nekonečné chrlení zmatených názorů. Chevalierova filozofie se pod negativními vlivy (ztráta práce, závratné znechucení přítelkyní a její matky..) transformuje do zatvrzelé skepse, při níž lidi vnímá jen jako maso a lásku chápe jako genetickou nutnost k přežití kupčícího lidského rodu. Škoda, že i my nemáme nějakého toho Noého. (23.02.2005)