Goldbeater

Čínská čtvrť na expert herní mód. Nekompromisní, drsná hard-boiled kriminálka, v níž Mickey Rourke coby nově nasazený policejní kapitán v newyorském Chinatownu dělá pořádek mezi místní mafií a násilnickými gangy, nabízí to nejkoncentrovanější z Michaela Cimina a velmi strhující a stylizovanou podívanou, která musí bodnout každému fanouškovi tohoto žánru.

Dodnes si pamatuju, jak jsem si na den přesně před deseti lety v kině opravdu užil projekci filmu V oku tornáda. To bylo ale béčko, které využívalo opravdu prvoplánových "twisterovských" lákadel a disponovalo strašně napsanými jednorozměrnými postavami. Snímek Twisters je áčkovým ekvivalentem tohoto filmu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ač opět přináší výjevy, jako jsou ohnivé tornádo a bouře nahánějící divocí youtubeři, dělá to s amblinovsky hravým, dobrodružným a stabilně uchopeným tvůrčím přístupem. Daisy Edgar-Jones to dobře nese na svých bedrech a charismatický Glen Powell potvrzuje svůj status největší vycházející mužské filmové hvězdy současnosti. I když to navazuje na blockbusterový Twister z roku 1996, nedočkáme se tu žádných memberberries, jedinou navrátivší se postavou je přístroj Dorothy a je to tak dostačující. Twisters jsou osvěžující letní zábavou, jaká v kinech mnohdy opravdu chybí, a i přesto, že scénář by se dal kousek po kousku rozebrat jako katastrofická blbina, já na tohle zkrátka jsem. Nazvěme to klidně guilty-pleasure.

Ultimátní Marvel porno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ desensitizovaný mišmaš lákadel určených pro komiksové fanoušky, aby po sobě v kině zanechali co nejvíc mokrá sedadla, nacpaný tolika smyslovými stimuly, aby u něj většina diváků zkrátka vypla mozek a jela na vlně přisprostlé zábavy. Jakmile se totiž aspoň na chvíli začnete zamýšlet nad zápletkou, nad motivacemi postav a nad významem jejich přítomnosti v ději, zjistíte, že jsou prakticky nulové. Neberte mě zle, je to asi nejfajnovější díl Deadpoola a na rozdíl od většiny posledních marvelovských filmů, které jsem viděl, tohle byla aspoň opravdu zábava, nicméně zábava mělká, dětinsky jednoduchá, spotřební a ne tak vtipná, jak se pětice scenáristů zřejmě snažila a chtěla, aby byla. PS. Podvratnou poctu 20th Century Fox a neotřelou volbu cameo rolí, když už vždycky musí být, zde trochu cením, ale ukolébat se tím nenechám.

Na jeden z highlightů letošního karlovarského festivalu jsem si musel počkat až do jeho posledního dne, ale stálo to za to. Tohle multižánrové zjevení od studia A24 mě vyloženě překvapilo. Sebastian Stan podává pohlcující výkon, za nějž byl letos v Berlíně oceněn Stříbrným medvěděm. Po nedávno uvedené Substanci tu máme další snímek, který se pouští do tématu duality osobnosti po radikální změně její tělesné podoby, a i tentokrát to opravdu stojí za to. Jak se zdá, Cronenberg, Lynch a Kafka zanechali v Aaronu Schimbergovi hlubokou stopu a on jim to prostřednictvím Jiného člověka na plátně vrací. Vtahující bizár a přesně ten typ filmu, na který na festivalech chci narážet pokud možno častěji. [KVIFF 2024]

Na hollywoodský film s mainstreamově áčkovým obsazením je Na dotek poměrně odvážný svými tématy, jazykem a vyobrazením sexuality. Centrální herecká čtveřice odvádí bravurní výkon a zejména Clive Owen si svůj part vysloveně užívá a dává na výbornou. Trochu mě z toho vytrhovalo, že při své délce a zacyklenosti děje snímek zejména v druhé polovině působí lehce repetitivním dojmem a skoky v čase jsou mnohdy poměrně brutální. Dobře odvedená dramatická fuška, ale dokázal bych si to představit ještě vypilovanější. [KVIFF 2024]

Znáte ten pocit, kdy vám ve vztahu skřípe něco tak moc, že uvnitř těla dusíte mohutný výkřik? Hlavní postava Marie ten pocit určitě zná. A já ho teď bohužel znám i z pozice diváka, který se nedokázal na tenhle snímek ani za nic naladit a chtěl křičet, aby to už skončilo. Rozpad vztahu, emocionální vypjatost, vnitřní rozervanost. Všechno tam je. Herecky je to přesné, procítěné, odžité. Ale já jako divák cítil jen velmi málo z toho všeho. Technikou vyprávění a mizanscénou nudnější snímek jsem letos ve Varech neviděl a nadšení mnoha diváků příliš nechápu. [KVIFF 2024]

Zarostlý muž v červené kšiltovce se vynoří z vyprahlé pouště. Kde se tam vzal? Odkud přišel? A kam míří? Wim Wenders postupně odkrývá vrstvy tajuplné skládačky v poutavém rodinném dramatu o hledání sebe sama, který i při takřka 2,5 hodinové délce baví a překvapuje. Barevná symbolika, pohlcující hudba, naprosto úchvatná kamera, prvotřídní herecké výkony v čele s naprosto přesně obsazeným Harrym Deanem Stantonem. A Nastassja Kinski. Na tomhle snímku je hodně co obdivovat. Velké plátno se zde rovná velké přidané hodnotě. [KVIFF 2024]

Tak nám Ti West uzavřel svou volnou texasko-hollywoodskou trilogii a je na ní nyní vidět taková parabola. S X nás West oslnil velmi povedeným retro vizuálním stylem, ačkoliv prostoduchý scénář nebyl zrovna ničím úchvatným. Pak přišla Pearl, poměrně obdivuhodná hororová charakterová studie a highlight (nebo anomálie) celé trojice, potažmo rovnou režisérova celého katalogu. S MaXXXine se West opět spíše vrátil na začátek, tedy k vítězství formy nad obsahem. Působí to na papíře trochu nedopečeně, nevypilovaně. Možná už se režisér tak trochu autorsky unavil. Stále to je velká zábava, má to skvělý vizuál a zasazení do poloviny 80. let vypadá naprosto věrohodně. Ti West nikdy nebyl silný scenárista, ale má rád film, má rád tvorbu filmu a rád taky cituje ze žánrových klasik. Po skvělé Pearl mírné zklamání, přesto fajn nenáročná podívaná. [KVIFF 2024]

Daniel Brühl letos do Karlových Varů přivezl svůj nenápadný, přesto sebevědomý a dynamicky natočený režijní debut a já musím uznat, že mě až překvapilo, jak mě to po nějaké chvíli chytlo. Myšlenkově bohaté konverzační drama s trochou humoru a mnoha překvapeními připomíná prakticky divadelní hru, odehrává se převážně v jedné místnosti v jádru s dvěma hlavními postavami a plyne velmi svižným tempem. Vlastně jsem docela zvědavý, na co se Daniel za kamerou vrhne příště. [KVIFF 2024]

Po klasických destruktivních obludách japonské kinematografie jako Godzilla nebo Mothra, monstrech příchozích z vnějšku, se v roce 1989 objevil Tetsuo, netvor pocházející tentokrát zevnitř. Z hloubi černé duše. Tetsuo je dílo, které je potřeba vnímat pocitově, ale musíte se připravit na to, že pocit, jako když vám závity kovového šroubu brousí zuby, rozhodně nebude úplně příjemný. Tahle kovošrotová odysea se zapsala nejen do dějin žánru body-horroru, kam svými naprosto unikátními výjevy právem patří, ale zejména taky do pomyslného odvětví sound-horroru, protože zdejší drásavé zvuky a naprosto tepající hudba se musely nesmazatelně zapsat do paměti všech diváků, kteří měli tu čest ji prožít. Šílená, undergroundová, experimentální a hluboce osobitá podívaná videoklipového střihu, jíž jen tak nevymažete z hlavy, jakmile ji jednou uvidíte. [KVIFF 2024]