Šedá zóna

Velmi dobré. Film vyrobený pomerne lacno, myslím ,že celý bol natočený v Bulharsku, ale s o to väčšou výpovednou hodnotou. Určite je to film,ktorý treba vidieť! Mne osobne vadila iba jedna scéna a to práve tá vzbura okolo ktorej sa celý film točil. Pripadala mi málo napínavá, krátka a režisérsky nezaujímavo natočená, ale ináč super, odporúčam každému.80%. (10.02.2009)

Čisto čo do exploitácie, je to asi na rovnakej úrovni ako Saulov syn. Jeden z tých fakt depresívnych, s vysokým počtom mŕtvych. Charaktery sú bohužial značne v pozadí a hlavne príbeh je, na tak originálny námet, skoro až tuctový. Toho všetkého vraždenia, holých mrtvol, trhania nechtov a tak, toho je tu ale vážne hodne, tak sa to celkom kompenzuje. Za tri a pol (16.06.2016)

Seda zona, ktoru reziroval Tim Blake Nelson, sa vobec nesnazi dostat divaka do centra dejovej linie, vobec sa nesnazi, aby divak pochopil hlbsie suvislosti, atmosfera je len naznacena. Na to, ze je to film o koncentracnych taboroch, je to velmi slabe, herecke vykony nepresvedcive /snad len Harvey Keitel bol uveritelny ...../. Az prilis priemerny film, a pritom scenar je uz len z principu silny ..... 61 % (29.01.2013)

Tichá, nenápadná ale zato mimoriadne, až desivo pôsobivá snímka odohrávajúca sa v koncentračnom tábore , rozprávajúca o zmysle života, smrti, viere a rovnako aj beznádeji. Film prakticky bez hudobného doprovodu, minimalisticky natočený, skvelo zahratý je jednou z ukážok a dôkazov, že americkí filmári dokážu rovnako ponuro a vierohodne natočiť a zachytiť európsku (svetovú) traumu, ako hociktorý špičkový iný európsky tvorca. Táto citlivo natočená látka sa im skrátka podarila. (28.11.2003)

Někdy se podaří natočit opravdu silný film, takže když si ho po dvaceti letech zopakujete, zjistíte, že na vás zapůsobil stejným nebo silnějším dojmem než před lety. Šedá zóna je pro mě právě takovým snímkem. Jde vlastně o pohled do zákulisí hrůzné továrny na smrt, který mě nenechává klidným. Točí se záležitosti, u nichž člověk zrelaxuje, vypne a užije si nenáročný , zábavný děj a já je mám rád. Pak jsou tu filmy, které diváka donutí přemýšlet i o věcech, nad nimiž by ve vlastním zájmu radši nepřemýšlel, a ty mám ještě radši. Nejzásadnější otázkou by byla asi tato: "Jak bych se zachoval já?" Před devíti lety bych si musel odpovědět, že bez přímé zkušenosti nevím. Dnes už to vím přesně, vím proč a ze stejného důvodu už znám i odpověď na svou další tehdejší otázku. Nikdy jsem nechápal, jak mohlo tak malé množství vojáků (a psů) navést na smrt takové množství lidí, aniž by se někdo postavil na odpor. Dnes je mi odpověď jasná. Ty lidi zabila naděje. Někteří nevěřili, že jdou na smrt, jiní to tušili, další to i věděli, ale pokud zbývala alespoň nepatrná jiskřička naděje, pak bylo těžké být tím prvním, kdo vykročí proti ozbrojencům. Teprve když věznitelé sebrali lidem veškerou naději, zjistili, že nad nimi ztratili moc. Kdo nemůže doufat, už nic neriskuje, protože nemá, co by ztratil. Tento snímek to ukázal v pravém světle a já jsem rád, že byl natočen. A i když vím, že nebyl pětihvězdičkový, já mu ten pátý kousek přidám. / Poučení: Po roce 1989 se v naší republice začali rodit ve velkém počtu potenciální odbojáři a hrdinové-teoretici. Poznáš je podle vět typu: "Já bych v takové situaci nikdy...", "Nechápu, jak to mohl/mohla/mohli udělat, já bych..., "Za žádnou cenu bych nepromluvil, i kdyby mě mučili." (26.08.2022)