Strašidlo cantervillské

Již literární předloha v rámci hry staví horrorové postupy a základy trochu na hlavu tím, že v ní netrpí lidé, ale strašidlo a Olmerova televizní adaptace podle scénáře Ivo Pelanta to rozvíjí ještě dále a přidává k tomu ještě hlubší kritiku (občas až na hranici výsměchu) vysoké společnosti (ale tak, vzniklo to ještě v roce 1989, takže je to pochopitelné, občas je to však trefné a dost zábavné). Film se kromě originálního a osobitého přístupu, funkční komikou (která z příběhu činí až jaksi horrorově laděnou grotesku) honosí výborným obsazením a podáním některých rolí. Renč je sice na oné pomyslné hranici kdy je buď zábavný nebo tragický, ale Nárožný svého amíka vystihl opravdu trefně, Ulrika Kotajná polahodí nejen oku, Bartoška dělal co mohl, což se mu usí přiznat ke cti, Bohdalová je skvělá, jen kdyby tak neodflákli její masku (a přitom jiné masky - upír, bezhlavý rytíř - jsou výborné), kdo mě ale nejvíce rozsekal, tak to byla Eva Holubová. Tohle je hodně povedená záležitost. (25.04.2018)

Příběh Oscara Wilda jsem nikdy nečetl, měl jsem jen hrubou představu, o čemže by měl děj pojednávat, ale za to jsem viděl několik Olmerových filmů a měl jsem obavy, že to žádná velká sláva nebude. Líbili se mi od něj snad jen dva kousky (Bony a klid, Tankový prapor). Již od prvních minut jsem ve vzduchu něco cítil a duch to určitě nebyl. Suchý britský humor a „demokraticky“ americký smysl pro srandu v českém podání zněl místy neskutečně trapně, ale naštěstí se tu našly i chvíle, kdy jsem se i já zasmál. Bohužel další věcí, kterou u mě tato „hororová“ komedie narazila, byl herecký ansámbl. Petr Nárožný se sice snažil, co mohl, ale sám to rozhodně utáhnout nemohl. Bohdalová moc prostoru nedostala, Konvalinková byla prkenná až běda, Renč bohužel trapný a Kotajná kromě svých dvou „kůzlátek“ taky žádná sláva. Dlouhý snad zaperlil jen svými básničkami a Bartošku moc nemusím – docela jsem čuměl, že neměl při scénách v hubě cigárko, ale tak snad mu stačil ten chlast. 50% (17.12.2013)

Olmer totálně zprznil dokonalou předlohu, ze které si vzal jen základní myšlenku, vybral veškerý vtip i legendu okolo strašidla a vytvořil jakousi báchorku pro děti s dialogy vymyšlenými, avšak nevtipnými, s příběhem horším než originál a šťastnou ruku na herce také neměl. Nejvíce mi pilo krev, že strašidlo je zde dobrák, unavený časem, namísto zlomyslného ducha, který je trvale deprimován americkou rodinou. (21.09.2013)

Kdysi závan exoticky dekadentního vzduchu do prostředí sešněrované osmdesátkové televizní zábavy. Strašidlo cantervillské jsem reprízoval po cca 25-ti letech. Na rozdíl od premiéry jsem tolik neprožíval strašidelnou atmosféru, olmerovsky se míhající kozičky a šrapnely, jako když strašící lord Simon Bartoška pošle ohavnou, taktéž strašící choť Jiřiny Bohdalové do prdele, nýbrž Ivo Pelantem prostředkované wildeoviny - srandu z mondénních Američanů, existujících zcela mimo kouzlo starého světa [co by stereotypizující Wilde / Pelant říkali dnes!], vynikající nevážné, fraškoidní výkony Nárožného / Bartošky / překvapivě Filipa Renče ještě před zblbnutím a občasné klenoty [byl jsem po tom dlouhém půstu neurotizován]. Po čertech zábavné. (10.06.2015)

Jako malou holčičku mě děsily úvodní titulky. Vždycky jsem se běžela schovat do své postele pod peřinu. Tam jsem se cítila nejbezpečněji. Dnes, když už jsem dospělá, tak se všemu směju. Bartoška byl chvilkami roztomilý a dokonce mi připomínal francouzského otce Fura z Boyardu. Nedivím se mu, že svou choť probodl mečem, akorát jsem si říkala, že to s ní vydržel tak dlouho. Byla to pěkná čarodějnice a ten je chraplavý smích se nedá zapomenout, holt Bohdalka je Bohdalka. (17.04.2011)