Obsahy(1)
V roce 1969 měla v Divadle na Vinohradech v režii Václava Hudečka premiéru slavná komedie francouzského dramatika G. Feydeaua Brouk v hlavě. Secesní salonní fraška s brilantně napsanou hlavní dvojrolí majitele pojišťovací společnosti a přitroublého hotelového sluhy, kterou tehdy vytvořil Vlastimil Brodský, se stala okamžitě hitem, protože zároveň na prověřeném mechanismu situační komedie odrážela i vratkost světa, v němž žijeme, kde člověk s vysokým postavením může být z ničeho nic považován za outsidera. Inscenace byla později zaznamenána, ale nikoli jako představení v divadle. Byla přenesena do studia a zkrácena, se snahou přiblížit se co nejvíce typu tehdejší televizní inscenace. A vznikl zdařilý tvar, jehož předností je zejména zachycení skvělých hereckých výkonů tehdejších osobností vinohradského souboru, který byl na mimořádné výši. Dnes toto dílo patří do zlatého fondu České televize. (Česká televize)
(více)Recenze (51)
Vlastně celkem nevyhledávám tyhle starý divadelní hry, které by se daly označit jako „konverzační komedie“, ale Brouk v hlavě už mě několikrát královsky pobavil. A co se mi na tom tak líbí? Nevím, asi to, jak je to překombinovaný, zašmodrchaný, všichni furt melou pantem, jako kdyby byli na perníku, je to taková kočičina. Souhlasím s tím, že u téhle hry hodně záleží na obsazení (text není tak silný, aby se prosadil sám o sobě), tady sice někteří herci přehrávají a tlačí na pilu, ale to tak nějak patří k divadelnímu žánru s označením fraška, kde je všechno v nadsázce. A Bróďa je skvělej. Já jsem Butón! BUTÓÓÓN!! ()
Úžasná komediální smršť a prakticky dokonalý obraz, jakým způsobem lze herecky uchopit přidělenou postavu. Přesto si nechávám malou rezervu, rád se podívám i na jiné soubory, jak si s tímto bláznivým dnem poradili, i když herecky překonat tuto generaci se může zdát nemožné. Sejdeme se znovu u Něžné kočičky. ()
V dřevních dobách televize, v době, kdy se teprve hledala hranice mezi televizní inscenací a záznamem divadelního představení, převzala ČST Hudečkova Brouka v hlavě z Vinohrad. Ačkoli režisér zůstal týž, vznikl jakýsi hybridní tvar na pomezí obou žánrů. Na televizní inscenaci je to příliš těžkopádné, na divadelní záznam příliš televizní. Nicméně navzdory technikáliím byl pro další generace zachován skvělý svědek času přibližující oblíbenou vinohradskou éru. Je tedy na co vzpomínat a kontury jsou poněkud jasnější, než kdybychom o celé události jen četli. S uplynulými roky zlátne i takové setkání s Gustavem Nezvalem ve vedlejší roli v této pro něj netypické době. ()
Výrazně mladší Zelenkova televizní adaptace mi před pár lety učarovala a tím spíš jsem se těšil na záznam hry, kterou ztvárnili legendární komediální herci své generace. Měla to být sázka na jistotu, jenže dopadlo to přesně naopak. Zelenkův Brouk v hlavě je civilnější a uměřenější. Vinohrady se patrně mnohem víc přiblížily představě Georgese Feydeaua, ale na mě je to příliš fraškovité, naivní a trdlovité. Skvělý je Josef Bláha, velmi slušní Vlasta Brodský a Vladimír Krška, ale celkově to víc než 65 % celkového dojmu nevytáhnu. Tam, kde měla být hra nejsilnější, ve mě vzbuzovala lehké závany trapnosti a pocit přehrávání. ()
Povedená, typicky francouzská taškařice (není problém si ji představit zfilmovanou třeba s Belmondem v hlavní dvojroli), jejíž největší hvězdou pro mě ovšem překvapivě není ani Vlastimil Brodský, ani Jiřina Jirásková, nýbrž Josef Bláha, který obzvlášť ve druhém dějství předvádí stoprocentní komedii se vším všudy a všechny prostě zastiňuje. ()
Reklama