Zóna zájmu

„UPŘÍMNĚ… MÍT TOHLE VŠECHNO… TY SIS UMĚLA ZAŘÍDIT ŽIVOT, DÍTĚ MOJE…“ Voyerskej film. Hele, koho by nezajímalo, jak si žije takovej velitel koncentráku? Já nejsem specialista na artovou kultůru, ale občas se někomu podaří (nějakou kulišárnou) upoutat moji pozornost. Tak jako teď Glazerovi. Zvláštním, takovým morbidním způsobem mě udržel setrvat a sledovat ono vlastně nic se nedějícího. Film neřekne o lidech „v pyžamu“ nic novýho, ale v rámci holocaustu jde o další střípek do celkový (kulturní) mozaiky.     /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Film vznikl na motivy stejnojmennýho románu, kterej v roce 2014 napsal Martin Amis. 2.) Film vznikal 10 let. Glazer získal zvláštní povolení ke vstupu do archivu Osvětimi, kde studoval svědectví přeživších jedinců, jenž pracovali v domácnosti Hössových. 3.) Zvěrstva v táboře nemají být vidět, ale slyšet. Proto zvukový designér rok budoval zvukovou knihovnu. Jednotlivé „táborové“ zvuky mají mít i autentickou doslechovou vzdálenost. 4.) Thx za titule „Dadel“. ///                         PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ne (28.02.2024)

Nepamatuji si, kdy naposledy mi bylo u sledování filmu vyloženě tak fyzicky nevolno, až jsem přemýšlel o jeho nedokoukání. Rodinka nacistů si v malebném domečku s nádhernou zahrádkou užívá života včetně přehršle jídla, pohodlných postelí a příjemného nicnedělání, zatímco na druhé straně zdi se odehrávají srdceryvné příběhy plné diametrálně odlišného komfortu. Režisérovi se povedl husarský kousek, kdy divák u každé scény s "hrdiny" filmu přemýšlí nad tím, co se asi odehrává o pár metrů dále mimo záběr. Ryzí horor. [max] (27.08.2024)

Chápu některé výtky typu termokamera = manýra apod.  ALE! Je to prostě dokonalé konceptuální dílo na plátně, které využívá audiovizuálních prostředků filmu k nezapomenutelnému pohledu na věc a vyvolává otázky, které si nekladete tak často a rozhodně ne tak intenzivně. Nakonec jsem to sežral kompletně všechno. (26.02.2024)

Holokaust bez holokaustu. Koncentrák bez koncentráku. Největší zrůda je tu (ne)paradoxně paní pohlavárová Hedwig, což je snad nejlépe demonstrováno dialogem "Převeleli mne, musíme do Berlína. - "Jak musíme? Ty musíš. Tebe převeleli. Já a děti zůstaneme tady (u zdi koncentračního tábora). Tady je náš domov." Masakr... 80% (24.02.2024)

Všechno víme, přesto jsme ponecháváni v nejistotě, do scén vstupujeme v jejich průběhu a odcházíme z nich před jejich koncem. Film nepříjemně balancuje subjektivní a objektivní pohled na to, o čem vypráví. Lze ho pak číst nejen jako alegorii či varování, ale i pokus vytvořit audiovizuální dojem vzpomínky, kterou chceme, ale zároveň nechceme mít a tenhle neurotický back-and-forth přístup je strašně nepříjemný, ale v rámci osobního zpracovávání traumatu dost věrný.  Většina dobrých filmů o holocaustu ony hrůzy vysvětluje jako důsledek nevyhnutelného chaosu, který redukuje lidský život skrze neexistující set pravidel, jak zůstat naživu. The Zone of Interest vnímá tento historický zločin jako problém individualistický, převádí ho tak do kontextu pozdního kapitalismu a naznačuje nám, že jsme připraveni ho opakovat. Mimochodem z loňských filmů má vlastně úplně stejný mindset jako Fincherův The Killer. (zároveň je to navazující film na Hanekeho  Das Weisse Band) Jako jinotaj je to možná ještě trochu moc drsný, jako varování výstižný, jako formálně věrohodné zpracování noční můry ukotvené v realitě, naprosto omračující. Jeden z mála filmů, kde jsem vyloženě cítil hmatatelnou přítomnost absolutního zla a Sandra Hüller zde hraje jednoho z nejodpornějších zkurvenců, o kterých kdy film vyprávěl. (18.02.2024)