Zóna zájmu

Rok 2023 byl opravdu rokem filmových událostí - a Zóna zájmu to jen podtrhuje. Přiznám se, že už hodně let nedržím Jonathana Glazera ve svém hledáčku. Kdysi mi uhranuly jeho experimentální, na hraně genilaity balancující, videoklipy, které točil pro Radiohead a Jamiroquai, ale Under the Skin navzdory pochvalným ohlasům z řad kritiků už dlouho odkládám. Proto je pro mě Zóna zájmu o to větším zjevením - pomalým artovým jednorožcem, které člověk v kině téměř nevídá. Extrémně dlouhé záběry byly Glazerovým poznávacím znamením už od jeho začátků - a pro tuhle látku se perfektně hodí, protože prostřednictvím nich můžeme dobře pozorovat banalitu všedního života rodiny rozežírané zevnitř, aniž by to bylo na první dobrou vnějšímu pozorovateli patrné. A samozřejmě také banalitu nacistického zla, odehrávajícího se tam za zdí. Glazerovi samozřejmě v tomto úsilí vydatně vypomohl kameraman Łukasz Żal, který ve své domovině pracoval na vizuálně výjimečných snímcích Ida a Studená válka. Zajímavým vizuálním řešením je i využití desaturovaných barev, které připomínají válečné barevné fotografie. Řekl bych ale, že ještě podstatnější složkou filmu je zvuk. Právě ten se stává hlavním nositelem sdělení. Zatímco totiž na obraze defilují všedodenní výjevy a z tváří postav se prakticky nedá nic vyčíst, zvuková stopa nám neustále připomíná že zdánlivá idyla v domě má vedle sebe konstantní připomínku hrůzy odehrávající se v sousedním koncentračním táboře. Kakofonie výkřiků, sténání a občasných výstřelů tvoří kontrapunkt k obyčejným výjevům ze života rodiny, u níž pouze z náznaků usuzujeme, že realita mikrosvěta kolem každého z jejich členů mentálně rozleptává. Matčino fanatické upnutí se k zvelebování zahrady jsme nuceni postupně chápat jako mechanismus popření, otec se zdá být citově zcela vyprahlý a má problémy se spaním, dcera je naopak sleepwalker a u syna se dají tušit násilnické sklony. Tohle všechno je ale mistrně jen naznačeno. O ničem důležitém nepadne ani zmínka. Což platí i pro ostatní obyvatele domu, kteří si naopak hrůznost celé scenerie uvědomují: ať už jde o vychovatelku, služky nebo babičku, která raději v noci potají uteče. Jediné, co se v dialozích občas zjeví je velmi, velmi černohumorné pomrknutí na diváka - třeba když matka kleje, že toho plevele na zahradě se přes vší snahu nemůže zbavit. Ale to je opravdu temný humor, určený netoliko pro zasmání jako spíš metaforické podtržení sdělení. Sečteno podtrženo: Zóna zájmu je rozhodně jedním z nejintenzivnějších filmů o holocaustu, jaký jsem viděl. A je tomu tak přesto, resp. právě proto, že je v něm utrpení přítomné po celou dobu, i když ho nevidíme. A rozpojení auditivní a vizuální složky z na pohled neokázalého snímku dělá i jeden z nejzajímavějších experimentů posledních let. (07.03.2024)

„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také.  A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme. (09.02.2024)

Vycizelovaný a diametrálně odlišný náhled na hrůzy holokaustu, o němž nám dávají vědět pouze dráždivé náznaky a znepokojivé zvuky. Snímek The Zone of Interest režiséra Jonathana Glazera tedy do popředí dává představivost diváka, která je, jak všichni dobře víme, velmi mocnou čarodějkou. Můžeme se tedy pouze zděšeně domýšlet, komu patřil ten zoufalý výkřik linoucí se zpoza veliké zdi obepínané krásnými květinami. Právě tento prostor, v němž žije jedna velká spokojená rodina je jakýmsi uzavřeným mikrokosmosem, v němž dým z komínů a všechny tyto děsivé zvuky blednou a stávají se každodenní nevzrušující rutinou. Toto všechno je pak podpořeno skvělými hereckými výkony, precizní statickou kamerou a bravurně vedeným scénářem, který nabídne několik skutečně nezapomenutelných scén (Höss na schodišti), což děsivě koreluje s chladnou efektivitou, s jakou nacisté k likvidaci Židovského národa přistupovali. Co tedy dodat na závěr? Myslím si, že tak sugestivní a originální náhled na hrůzy holokaustu zde nebyl od premiéry snímku "Saul fia", který rovněž nabízel podobně nenápadný, avšak právě o to více zdrcující filmový zážitek. Pokud Vás tedy zajímá téma Druhé světové války ze všech jejích myslitelných úhlů, tak v tom případě Vám mohu snímek The Zone of Interest jen a jen doporučit. „I wasn't really paying attention... I was too busy thinking how I would gas everyone in the room.“ (06.03.2024)

Holokaust bez holokaustu. Koncentrák bez koncentráku. Největší zrůda je tu (ne)paradoxně paní pohlavárová Hedwig, což je snad nejlépe demonstrováno dialogem "Převeleli mne, musíme do Berlína. - "Jak musíme? Ty musíš. Tebe převeleli. Já a děti zůstaneme tady (u zdi koncentračního tábora). Tady je náš domov." Masakr... 80% (24.02.2024)

Přestože po většinu stopáže nesledujeme nic jiného než navenek obyčejnou německou rodinu, vrstevnatá zvuková stopa, mísící cvrkot ptáků a šumění řeky s neutichajícím mechanickým hukotem, od prvních minut navozuje těžko definovatelný pocit, kdy se něco důvěrně známého jeví zvláštním, tísnivým. Výsledný efekt nejlíp vystihuje výraz „unheimlich“ z Freudovy psychoanalýzy, tedy doslova „nacházející se mimo domov“. Právě svou schopností vystihnout abnormalitu každodennosti je Zóna zájmu extrémně znepokojivá. ___ Neměnnou, strnulou apatii zobrazeného světa podtrhují převážně statické záběry bez umělého svícení, s velkou hloubkou ostrosti. Kamery jsou rozmístěné v různých koutech domu a zahrady jako v reality show. Bez výtvarné stylizace navozující dojem vzdálené minulosti zaznamenávají pohyb herců. Ani střih se nedrží vzorců klasické narativní kinematografie. Přepínání mezi kamerami je řízeno tím, kdo které místnosti postava zrovna vstoupila. Vše tak zdánlivě probíhá v přítomném čase. Subjektivita i autorství, potažmo možnost uhnout pohledem a narušit řád, jsou potlačené. Úkony, které Höss provádí, představují bezduchou administrativu. Genocida je jen logistickým procesem. ___ Pokud bychom chtěli lokalizovat zdroj napětí, které prostupuje celým filmem, byl by to právě rozpor mezi tím, co jsou Hössovi ochotni vidět, a tím, co se děje mimo jejich dům a zahradu. Glazerův vyhraněný styl je formou odmítnutí. Důsledně se vyhýbá estetizaci jedné z největších tragédií moderních dějin. Zároveň se mu daří využívat prázdný prostor způsobem, který je mnohem sugestivnější než přímé zobrazení. Právě proto, že nemůžeme vidět na druhou stranu, uvědomujeme si, co se tam děje. Snaha vyplnit tuto absenci vede k tomu, že na probíhající násilí nedokážeme přestat myslet. ___ Glazer do filmu zařadil i noční scény natočené speciální termokamerou. Jde o rekonstrukci vyprávění devadesátileté Polky jménem Alexandra, kterou Glazer poznal během rešerší. Stala se pro něj symbolem rezistence, světlem v temnotě. Zohlednění perspektivy těch, kdo nacismu aktivně vzdorovali, je jedním z mála prvků, které Zóna zájmu sdílí s konvenčnějšími dramaty o holocaustu. Tam kde jiná oscarová dramata přicházejí s katarzí a ujištěním, že lidskost nakonec zvítězí, nabízí Zóna zájmu akorát znepokojivou předtuchu věcí příštích. Vidíme, že z koncentračního tábora se stalo muzeum, kde uklízečky mechanicky vysávají prach a leští vitríny. Jediný pohled do nitra továrny na smrt příznačně neukazuje žádná zvěrstva. Vyznačuje se stejnou netečnou rutinou, jakou jsme viděli v buržoazní domácnosti Hössových. Na přítomnost holocaustu v kolektivní paměti a mediálním prostoru jsme si zvykli. Zóna zájmu zviditelňuje právě tuto všednost, banalitu a prchavost zla, na němž se podílíme už jen tím, že zůstáváme lhostejnými. 90% (20.04.2024)