Mléčná dráha

Dvaja ošarpaní peší pútnici na ceste z Paríža do Compostelly v náboženskej road movie. Začína pohľadom na prúdy hlučne svištiacich automobilov - pútnych vozov dneška. Epizódy v priebehu cesty sa týkajú aplikácie cirkevných dogiem a diskusií o nich. Zasadené sú do rôznych prostredí a časov, vystupujú v nich rôzni aktéri. Buñuel konfrontuje nemenné pravdy s obyčajnou situáciou, v kontexte však pôsobiacou provokujúco, poburujúco a výsmešne (napr. úcta k zjaveným pravdám a súčasné pohŕdanie chudobou). Prostredníctvom takto zobrazených zjavení sa v nich a cez ne ukazuje niečo, čo na nich málokto hľadá: príbehovú skratku, obrazotvornosť, tajomno a humor. Nezmyselná pointa alebo zosmiešnenie len samotným pôsobením dogmy ju totiž posúvajú skôr do polohy surreálnej, snovej epizódy. Bezčasový dej, na prvý pohľad zasadený do súčasnosti, je plný znejasnení v podobe ľudí v dobových kostýmoch, nad ktorými sa nik nepozastavuje a zároveň je prestriedaný scénami z rôznych historických období. Tieto prechody cez čas a priestor sú náhle, bez zjavnej súvislosti s predchádzajúcim, okrem spojitosti s kresťanskou náukou. Väčšina epizód, ako napr. satan v podobe mladého hipisáka túžiaceho po spáse, Ježišov späť vzatý zázrak, poprava pápeža anarchistami; dievčatká preklínajúce spochybňovačov nimi recitovaných kánonov, zostane pevne a hlboko uložených v pamäti. (11.04.2006)

Surrealistický slepenec, těžící z magie dogmat, která, ač jsou podávána neuvěřitelným způsobem a zcela bez jakéhokoliv přiblížení, nezapřou svoji nosnou sílu a přitažlivost. Ono to v první řadě není zesměšnění, snímek má spíše charakter nezávazné hry, pohrávající si s pilíři křesťanského náboženství. Nejabsurdnější je asi závěrečná zmínka o přesné exaktnosti všeho uváděného, protože podávané informace jsou vlastně pomíchanými útržky, slepenými možná záměrně s cílem vysmívat se, možná jenom s cílem dosáhnout co nejvíce zábavného zmatku. Výroky církevních soudů řešící spletité teologické otázky v ústech malých děvčátek. Zajímavým způsobem stylizovaný Ježíš - kolorovaný do jakéhosi kýče - a jeho podobenství, které neznalého velmi udiví. Odmítám za snímkem vidět prostý útok na katolické náboženství, ale Putnovu recenzi v každém případě doporučuji. Na to, aby se jednalo o protikatolický pamflet, chybí snímku jasné myšlenky - ty se tu sice s trochou námahy vyabstrahovat dají (fanatismus, netolerance, protipřirozenost - viz myšlenka sv. Pavla o životě bez ženy, pokrytectví - starost o Kristovu podstatu zastiňuje soucit s bližním), ale nejsou tím hlavním. Film hodnotím vysoko zvláště díky jeho vyprávěcí struktuře, pohrávající si s časem i s osobami. (28.09.2006)

Sice mě nikdy nenapadla otázka, jak by asi mohlo vypadat něco jako road movie v podání Luise Buñuela, nicméně v Mléčné dráze jsem na ní nečekaně dostal odpověď. ;o) Dva poutníci, jeden mladík a jeden stařík, putují a to "horizontálně" v prostoru napříč krajinou a dvěma státy, současně i "vertikálně" v čase různě po okamžicích celého našeho letopočtu a do třetice v sobě putování nese od začátku i duchovní rozměr. Bohužel z onoho pěkného putování s několika vyšperkovanými momenty (jako když se dva putující setkávají v hospodě s lidmi spřed pár století nazpátek a za chvilku jí kontrolují příslušníci moderní policie :)) asi pro mě zůstanou jen nepatrné vzpomínky – jak se brzy ukázalo, hlavní devizí zde představuje něco jiného. Zmíněný originální námět bych dokázal více ocenit, kdyby zpracování nebylo v každé scéně prošpikováno nejrůznějšími náboženskými obrazy, produkcemi, neustálými citacemi z Bible... Sám, ač nevěřící, se snažím ve vztahu ke křesťanství zachovávat minimálně toleranci, mám přibližně stejný názor, jaký zastával i Buñuel, že víra může být opravdu krásná věc, ale nesmí se s ní přehánět... i k posvátným věcem lze být kritický a jakýkoliv fanatismus v tomto směru se může lehce proměnit ve velké zlo. Tahle dávka obscénnosti při vysmívání se z náboženského fanatismu ale byla i pro mě místy poněkud přes čáru, v lepším případě mě většina těchto výjevů "jenom" nudila. Z některých provokativních scén (zvláště to ukřižování jeptišky) na mě číšela až samoúčelnost a výsledný dojem z filmu jako celku je pro mě rozporuplný. Neb jeden pěkný nápad v dějové zápletce, jenž mě docela okouzlil a bavil, je tu sklouben ruka v ruce s druhým nápadem, z něhož jsem byl naopak dost nepříjemně rozčarován. 60% (27.06.2020)

Pro mne je Mléčná dráha něco jako preludium k Nenápadnému půvabu buržoazie a Přízraku svobody. Jsou zde jasně patrné prvky vyprávění ve vyprávění, přerušování časových linií, hrátky s fikčním světem, do něhož jsou zamotávány dějinné událostí a samozřejmě jsou tu také velmi znatelné prvky surrealismu a absurdity. A přesto je mezi snímky několik zásadních rozdílů. Tak především - Mléčná dráha není ani zdaleka tak hravá. Liší se od svých dalších dvou „pokračování“ pevně danou dějovou linií, ve které jsou drobné epizody pouze odbočkami, které stále vedou zpět ke dvěma poutníkům (na rozdíl třeba od Přízraku svobody, kde se jakákoliv banalita, či vedlejší motiv mohou stát lehce motivem hlavním, přerušit tak současné dění a už se k němu nevrátit, či od Nenápadného půvabu buržoazie, kde je divák čím dál tím hlouběji „vnořován“ do struktury snů ve snech). Druhým zásadním rozdílem je pojetí filmu jako jakési teologické disputace. Buñuel kolem katolicismu sice krouží bezmála v každém svém snímku, takže žádné velké překvapení se nekoná a vůbec - řešení různých dogmat, zázraků, tradic, reforem či excesů a herezí je mnohdy velmi zajímavé (zvláště pro diváky, které podobné věci zajímají a nebo přinejmenším nemají nic proti náboženství jako takovému). Nicméně v tomto konkrétním případě mi vzhledem k epizodickému vyprávění více sedí tématická rozmanitost Přízraku svobody, či „půvabu buržoazie“, kde se vedle víry řešila také politika, bohatství a chudoba, maloměšťáctví, iluze a realita, etc. (09.11.2016)

Bohužiaľ nemám prečítanú bibliu a o kresťanských dogmách viem to, čo zhruba všetci kresťanskí laici a ateisti. Takže som sa nemohol príliš baviť, ani intelektuálne rozplývať nad narážkami, respektíve parafrázami z knihy kníh, napriek tomu mi Mliečna dráha rýchlo ubiehala. Dôvodom je jej epizodická štruktúra, ktorá je navyše vystavaná šikovne tak, že sa v nej prelínajú časové pásma. Bunuel pobaví svojským humorom, prekvapivo sa oňho najviac zaslúži samotný syn Boží. Mliečna dráha je film, v ktorom sa non stop filozofuje, chcete si ho zastaviť, porozmýšlať o tom,čo ste práve počuli a videli, lenže už sa musíte sústrediť na ďalší dialóg a nové myšlienky. A to by ste mali byť vo veci doma. Ja som sa tak mohol vyžívať viac v odhaľovaní detailov, ktoré odkazovali skôr na veci povedané vo filme, ako napríklad prevtelenie diabla do vlka a neskôr návšteva pohostinstva u Vlka. Pokiaľ Buňuel predkladá svoju kritiku náboženskej dogmatiky a pokrytectva v klasickom príbehu, sedí mi to viac, ako keď ide priamo na vec, ako v tomto prípade. No a Mliečna dráha je len tak mimochodom naša galaxia, ktorá je plná hviezd a vákua, nebesá treba hľadať niekde úplne inde. (16.07.2013)