La Voie lactée
La via lattea
Mliečna dráha
The Milky Way
Režie:
Luis BuñuelKamera:
Christian MatrasHudba:
Luis BuñuelHrají:
Paul Frankeur, Laurent Terzieff, Alain Cuny, Edith Scob, Bernard Verley, Michel Piccoli, Claudio Brook, Julien Guiomar, Delphine Seyrig, Michel Creton (více)Obsahy(1)
Neobvyklé zážitky dvou tuláků na cestě do poutního místa. Dva chudí poutníci se vydávají na cestu z Paříže do Španělska, kde chtějí navštívit slavné poutní místo Santiago de Compostela. Jejich pouť je provázena řadou podivných příhod: u silnice sedí dítě se stigmaty, vrchní číšník v restauraci zasvěceně diskutuje o Kristovi, venkovan oslovuje tuláky latinsky, prostitutka vyzývá zákazníky, aby s ní zplodili dítě... Udivení poutníci cestují i v čase – setkávají se s prvními křesťany, dvěma barokními šlechtici polemizujícími o Bohu, ale i se svými současníky. Mléčná dráha patří do skupiny filmů, ve kterých se Buňuel zaobírá otázkou náboženské víry – a ve kterých se často nenávistně pouští do církve a jejích zástupců (z ostatních Buňuelových filmů s touto tematikou připomeňme snímky Nazarin, Viridiana či Šimon na poušti). Hravý a výsměšný snímek nezapře režisérovy surrealistické kořeny. Spíše než podklad k diskuzi nad problematikou víry podává útržkovitý, záměrně nejasný a silně sarkastický obraz úlohy náboženské dogmatiky v evropských dějinách. Víra však v Buňuelově neuctivém pohledu získává i určité poeticky humorné kvality. Film s Paulem Frankeurem a Laurentem Terzieffem v hlavních rolích vznikl v roce 1969. Na scénáři s režisérem jako obvykle spolupracoval jeho francouzský kolega Jean-Claude Carriere. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (60)
Jen Luis Buńuel si může dovolit, aby se hlavním hrdinou jeho filmu stala církevní dogmata. Cesta poutníků do Santiaga de Compostella tvoří jen linii, na níž jsou jednotlivé epizody navěšeny jako korálky na šňůru perel. V křesťanských dogmatech (s oblibou o vztazích v Božské Trojici nebo o míře božství a lidství krista) Buňuel nachází krásu a poezii. Nesmyslnost jednotlivých scén jakoby stále měla kořeny v Buňuelově surrealistické minulosti. Pokud dokážete najít v tomto tématu stejně jako Buňuel poezii a estetické zalíbení, film si opravdu užijete (stejně jako já). V opačném případě si ho můžete užít alespoň jako boj proti náboženskému tmářství. (Podobný výklad filmu dává i Martin C. Putna ve Filmových listech Projektu 100. Mylím však že chybně.) ()
Bohužiaľ nemám prečítanú bibliu a o kresťanských dogmách viem to, čo zhruba všetci kresťanskí laici a ateisti. Takže som sa nemohol príliš baviť, ani intelektuálne rozplývať nad narážkami, respektíve parafrázami z knihy kníh, napriek tomu mi Mliečna dráha rýchlo ubiehala. Dôvodom je jej epizodická štruktúra, ktorá je navyše vystavaná šikovne tak, že sa v nej prelínajú časové pásma. Bunuel pobaví svojským humorom, prekvapivo sa oňho najviac zaslúži samotný syn Boží. Mliečna dráha je film, v ktorom sa non stop filozofuje, chcete si ho zastaviť, porozmýšlať o tom,čo ste práve počuli a videli, lenže už sa musíte sústrediť na ďalší dialóg a nové myšlienky. A to by ste mali byť vo veci doma. Ja som sa tak mohol vyžívať viac v odhaľovaní detailov, ktoré odkazovali skôr na veci povedané vo filme, ako napríklad prevtelenie diabla do vlka a neskôr návšteva pohostinstva u Vlka. Pokiaľ Buňuel predkladá svoju kritiku náboženskej dogmatiky a pokrytectva v klasickom príbehu, sedí mi to viac, ako keď ide priamo na vec, ako v tomto prípade. No a Mliečna dráha je len tak mimochodom naša galaxia, ktorá je plná hviezd a vákua, nebesá treba hľadať niekde úplne inde. ()
Chce se mi to říct....nebo snad ne...nechci s tím slovíčkem zbytečně plýtvat, ale což... Je to geniální! Alespoň v některých směrech. Miluji, když mám po celou dobu sledování pocit, že s režisérem (scénaristou) zastáváme stejný názor na věc. Musel jsem se neustále hihňat ( většinou hořce)...ať už jen v duchu či nahlas. Jak kvůli dokonalé ironii, zesměšňování a nadhledu (obzvláště závěrečný dodatek celému filmu nasadil tu nejkrásnější korunku) nebo niterní otázce: "Jak to ksakru může někdo vnímat i jinak, když je to tak jasné?" Nějak jsem se moc nesoustředil, jestli je to dobře natočeno. Všiml jsem si jen absence hudby, snad vyjma jedné pasáže s Maruškou. Nevadila. Trochu mi naopak překážely pro mě zbytečné "surrealistické" vložky. Smysluplně ano, ale scéna v ložnicích mi připadala už krapet přehnaná a do filmu se mi to nehodilo. Příběh byl ze začátku zajímavý. Pak bych ale řekl, jakoby se pomalu a "nenápadně" od hlavní dějové linie upouštělo a snímek se soustředil především na spor o Ježíši. To jsem byl ale jedině rád - naopak mě to přikovalo k sedačce. A mimochodem, Mléčná dráha mi způsobila zhruba hodinovou duševní radost, rovnováhu a zadostiučinění....nevídané... ()
Surrealistická pouť do dějin křesťanské dogmatiky podniknutá dvěma tuláky cestou do Santiaga de Compostella, kteří cestou potkávají různé postavy z historie heretického hnutí. Film, pravda, postrádá něco z dalších filmů pozdního období, ale přesto je zřejmě tím nejlepším ze série religiózních filmů, které ateista Buňuel natočil. (Viridiana, Šimon na poušti, Nazarin). Církevní dogmata nahlížená s absurdnímy vtipy Monty Pythons. ()
Galerie (45)
Photo © Medusa Produzione
Zajímavosti (4)
- Exhumácia a verejné upálenie mŕtvoly arcibiskupa vo filme sa viaže v súvislosti s osobnosťou arcibiskupa Carranzu (1503-1576). Po jeho smrti sa údajne našli kacírske texty písané jeho vlastnou rukou. (Georgei)
- Jednotlivé kapitoly a asociácie o heréze vo filme vychádzajú z autentických dokumentov. (Georgei)
Mléčná dráha má povrch i hloubku intelektuálního nihilismu. Luis Buñuel ve svém dalším anarchistickém rozpálení hodil odjištěný granát do otevřeného dvorce katolické církve, počkal až zvířený černý prach opět dosedne zpět na zem, chvilku se rozhlížel přes nářek lidských hlasů a obnaženou kostru katolického ritu slavnostně zachytil na filmový pás. Buñuel spolu s Carrièrem přistupují k ceremoniální události vychytrale a zajásají pokaždé, když natrefí na interní kontroverze a protivenství. Vnitřní katolické spory jsou vedeny jako zanícené filozofické diskuze a z honosného chrámového štítu se rozverné boží oko pustilo do svého vlastního bádání. Surrealismus nepotřebuje přímou účast času a svatojakubská pouť pokrývá dva tisíce let promíchaných, rozvětvených i nestálých pravd a tezí. Dotkne se prvního křesťanského rozkolu na nikajském koncilu a Ježíšovy podstaty. Fascinovaně hledí na milosrdné utrpení jansenismu, jeho předurčenost i lítý boj s jezuitskou opozicí. Zasloužený venkovní spánek je přerušen ávilským biskupem, bohoslužbou priscillianismu a fyzickou potřebou uspokojení lidského těla. Pátrá se po pojmech, jejich významech, pravdách i podstatě. Identifikuje se skutek prvotního hříchu, důležitost posvátnosti, charakterní zásadovost tuhých dogmat, nenávist, krutost, klam i nezbytnost krvavých srážek. Průvodci přes nihilistickou klatbu katolického vyznání jsou Pierre (Paul Frankeur) a Jean (Laurent Terzieff), věřící a ateista na posvátné cestě do Santiaga de Compostely. K výraznějším postavám patří pár zanícených protestanských studentů a lovců Rodolphe (Denis Manuel) a François (Daniel Pilon), víceznačný symbol Panna Marie (Edith Scob), její boží syn a spasitel všehomíru lidstva Ježíš (Bernard Verley), věcný a připravený Anděl smrti (Pierre Clémenti) a zanícený odborník na neposkvrněné početí a španělský kněz (Julien Guiomar). Z dalších rolí: pohotově po dětském požehnání s poutníky toužící animírka (Delphine Seyrig), jansenismem rozhořčený jezuita (Georges Marchal), problematikou křesťanského náboženství obeznámený hotelový vrchní číšník Richard (Julien Bertheau), první zásadní a extravagantní setkání poutníků na cestě (Alain Cuny), precizně buřičský markýz de Sade (Michel Piccoli), jeho spoutaně odevzdaná kořist Thérèse (Christine Simon), sama matka představená kláštera jansenismu (Muni), francouzský kněz s churavým mozkem (François Maistre), stroze přísný francouzský četník (Claude Cerval), věrný hrabě jansenismu (Jean Piat), respektovaný ávilský biskup (Claudio Brook), svérázný španělský hostinský (Marcel Pérès), angažovaná učitelka dětského náboženského představení (Agnès Capri), první diákon priscillianismu (José Maria Berzosa), dobrovolně a slastně ukřižovaná jeptiška (Auguste Carrière), nedbalou marketingovou Ježíšovou prezentací nespokojený apoštol Petr (Jean Clarieux), velmi svědomitý španělský četník (Pierre Maguelon), či k opatrnosti horlivým knězem nabádaná mladá panna ve španělském hostinci (Claude Jetter). Film Mléčná dráha si rozverně pohrává s přísným katolickým dogmatem s úsměvem na tváři, čerstvou květinou v náprsní klopě a revolucionářskou písní na rtu při papežově popravě. Znevážení má nejvyšší účinek při slovní přestřelce ověřených pravd, při jejich vzájemném popírání a exhibování morální přetvářky rozkolu ideálů a skutečnosti. Dogmata mají pochybnou konstrukci a vsází vše na strach. Jedinečná nihilistická filozofie ve filmu! () (méně) (více)