Anděl zkázy

Luis Buñuel a jeho buržoazie. Ani tentokrát jim nic nedaruje a pořádně je potrápí. Film se nese spíše v komediálním duchu a o absurdní dialogy nebo scény není nouze. Na můj vkus je tu ale až moc postav, mezi kterými jsem se místy ztrácel a uniklo mi tak několik určitě důležitých vět. Ale celkový nápad a provedení opět nemá chybu. Buñuel znovu dokazuje svůj smysl pro absurditu a zvláštní smysl pro humor. A závěrečná alegorie církev-ovce - to je celý on. (31.12.2008)

Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Výtečně hodnocené Buñuelovo surrealistické pokoukání pro intelektuály, o poznání menší zábava pro nás ostatní. Vysoká společnost v zajetí jednoho pokoje, kde jim neznámá psychická bariéra brání odejít a zachránit se. Situace trosečníků tak nutí jednotlivce odhalit své pravé charaktery. Buñuel údajně uvedl v programu před premiérou filmu: „Bude-li vám film, který uvidíte, připadat nejasný nebo nepatřičný, život je rovněž takový. Věci se v něm opakují jako v životě a lze je rozličně vykládat stejně jako život." Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=ERHL5nzEMmM&feature=related (17.04.2011)

Docela mě tu pobavil onen termín "artový sitcom". S trochou nadsázky by se takhle dal Anděl zkázy určitě označit. Nebo možná absurdní sitcom. Městská elita je "zamknuta" (zdali časovým paradoxem nebo nějakou anomálií společneského bontonu neznámo) v jedné místnosti honosného domu, kterou bůhvíproč nemůže opustit, a na tomto divadelním prostoru se začne odehrávat fraška, plná nesmyslných dialogů a nepochopitelných činů jejích rezidentů. Architekti, doktoři a podnikatelé se začínají pozvolna vzdávat svých (zdánlivě) neotřesitelných společenských zvyklostí a kodexů a nakonec se nechovají o moc lépe než zvířata. Navíc v nich hlad a paranoia začínají probouzet touhu po oběti viníka, kterým se nakonec stává hostitel. V té chvíli už úsměv tuhne na rtech... No a konec je tak skvělý, jak jen si u Buňuela můžete přát. 90% (29.11.2006)

Že by svět byl jediná pevná cesta pod nohama skloněného poutníka, lemovaná jen běsy a zkázou? Že by konvence, víra či společenská role byly tak statické? Nevím. Jisté je, že kdo z cesty schází, stává se tabu, nedotknutelným a neviditelným, dokud se zase poražen nenavrátí .. či si nevytvoří cestu vlastní. Tuto možnost však film nepřipouští, působí tak velice beznadějně. (27.10.2009)

Jistě, samotná premisa příběhu je oděna do absurdity, kdy se několik různorodých lidiček ocitne v pokoji, který je ohraničen neviditelnou stěnou a ve kterém jsou proto nuceni společně nějak přežívat. Avšak v konečném důsledku je Buñuel ryze pragmatický. Snaží se odkrýt společenskou masku jednotlivých aktérů a prozkoumat, co se může stát s člověkem za extrémních podmínek a jak za takových podmínek budou posunuty hodnoty směrem od „civilizovaného“ člověka k divochu/zvířeti. A každý, kdo už má něco od španělského filmaře nakoukaného, musí předem vytušit, že tento myšlenkový experiment neskončí přílišně optimistickými závěry. A přesto mohou mít podobně laděná díla mnoho pozitivní působnosti. Kdyby nic jiného, tak jako podnět k zamyšlení se nad tím, co by se stalo, kdybychom se v této situaci ocitli my. Nebo lépe řečeno v jejích ekvivalentech v podobě války, izolace, či v podmínkách, ve kterých již nad člověkem nevládne hrozba trestu (čili žádný mocenský/represivní aparát), nýbrž veškeré morální otázky leží celou vahou na bedrech každého jednotlivce. Když nad tím tak uvažuji, vlastně se ani nedivím Buñuelovu skepticismu... (24.01.2017)