Anděl zkázy

Tak musím priznať, že z prítomnej smotánky mi nebolo ani zďaleka tak zle, ako z buržoáznej spoločnosti, ktorá mala nenápadný pôvab a zo spodiny vo Viridiane. Anjel skazy nie je tak drásavou spoločenskou kritikou. Je to mysteriózna hračka, ktorá vznikla v dobe, keď ešte nebolo treba vysvetľovať divákom logické princípy, na ktorých zápletka stojí. Dnes by bol film pre svoju nedovysvetľenosť faktu, prečo sa deje to, čo sa deje, asi kritikou a divákmi odmietnutý. Tak si naša smotánka vyskúšala, aké to je byť v koži chudobných, odhodila na čas masky a zistila, že všetci ľudia sú rovnakí. Buňuel si znova neodpustil náboženské symboly, ktoré ma v jeho prípade náramne bavia, pripomenul, že rád točí zvieratá v interiéroch a zabodoval záverom, ktorý je rovnako vtipný, ako mrazivý. Predstava toho, čo nasleduje, by možno iného režiséra viedla k natočeniu trojhodinovému filmu, ja si to ale nechcem radšej ani predstaviť. (09.07.2013)

Ach ten nenápadný půvab buržoazie… Vidět smetánku spát na zemi je opravdu zvláštní, ale nic se nevyrovná ovcím a surrealistickým rozhovorům. Třeba když doktor na dotaz k umírajícímu odpoví, že za šest hodin bude plešatý. Chcete vědět, jestli hosté zavraždí majordoma? Co budou pít, když dojde voda? A co nebohé ovce, běhající po domě? Zvítězí hlad a paranoia nad lží a nenávistí? A co na to farář, jeho ovečky a běhající ruka? A hlavně, bude se to líbit kostelním zvonům? Na tyto i jiné otázky vám Buñuel v tomto filmu poskytne odpověď. (04.01.2009)

Skvělá zhovadilost. Jen u Nenápadného půvabu buržoazie jsem si říkal, kde Buñuel přišel na tak malém prostoru k takovému množství nápadů. U Anděla zkázy je hodně výrazná hlavní myšlenka, zhruba od půlky se však zábavnost hlavní dějové linie, na ještě menším prostoru, než má Buržoazie, vyčerpá a poté už snímek tak nabitý není, s výjimkou konce samozřejmě. (22.05.2010)

Bunuel uměl. Film je geniální jak v celku, tak v těch nejmenších precizně naplánovaných detailech, jak na povrchu, tak v mnohých možných hlubokých interpretacích. Obdivuhodná je Buňuela imaginace pro surreálno. Je smutné, že dneska by podobnou zápletku nikdo nedokázal rozvést aniž by ten barák fyzicky zabarikádoval, nebo aniž by členové domu neměli na noze senzor, který by jim odpálil mozek pokud by odešli. (23.08.2010)

Jistě, samotná premisa příběhu je oděna do absurdity, kdy se několik různorodých lidiček ocitne v pokoji, který je ohraničen neviditelnou stěnou a ve kterém jsou proto nuceni společně nějak přežívat. Avšak v konečném důsledku je Buñuel ryze pragmatický. Snaží se odkrýt společenskou masku jednotlivých aktérů a prozkoumat, co se může stát s člověkem za extrémních podmínek a jak za takových podmínek budou posunuty hodnoty směrem od „civilizovaného“ člověka k divochu/zvířeti. A každý, kdo už má něco od španělského filmaře nakoukaného, musí předem vytušit, že tento myšlenkový experiment neskončí přílišně optimistickými závěry. A přesto mohou mít podobně laděná díla mnoho pozitivní působnosti. Kdyby nic jiného, tak jako podnět k zamyšlení se nad tím, co by se stalo, kdybychom se v této situaci ocitli my. Nebo lépe řečeno v jejích ekvivalentech v podobě války, izolace, či v podmínkách, ve kterých již nad člověkem nevládne hrozba trestu (čili žádný mocenský/represivní aparát), nýbrž veškeré morální otázky leží celou vahou na bedrech každého jednotlivce. Když nad tím tak uvažuji, vlastně se ani nedivím Buñuelovu skepticismu... (24.01.2017)