Pád domu Usherů

Ze začátku jsme byli trochu zklamaní, ale nejspíš jde o to, že nás Flanagan svým prvním seriálem pořádně rozmlsal, navíc jsem měl i vysoké očekávání, vyhlížel jsem seriál dobré dva roky. Zprvu jsem očekával, že to bude adaptace McCammonova románu Prokletí rodu Usherů. Ten boj o moc je vlastně vykonstruovaný stejně, jen povrchně to silně čerpá poetičnost z Poeových nejznámějších básní (The Raven, Annabel-Lee), což mi vůbec nevadí, jeho básně mám nejradši. Bohužel tady ale není dáno moc prostoru tomu v čem je Mike Flanagan nejjistější a to sice nějaká strašidelnost, ta vynikne až ve finálním díle s boží scénou vsazení muže do zdi či Roderickovým chozením po domě a recitováním Havrana (obě scény jsou vrcholem celého seriálu). Místo těhle vymazlených spooky dílů jsou tady řešeny často banální a naprosto kreténské problémy mladých Usherů, přičemž mě sral a nudil každý z nich, jsou to účelové hovada. 8/10 a Flanaganovi s tou Věži furt docela dost věřím, jelikož je tam postav jak prstů jedné ruky a je zcela nemožné, aby v jeho adaptaci Kingova opusu mohlo docházet k tomu, co mě nejvíc sralo u The Fall of the House of Usher. Po té nestvůrnosti z roku 2017 mě nesmíš zklamat Miku, zakazuji ti to! (19.10.2023)

„TI, KDO SNÍ VE DNE, POZNÁVAJÍ MNOHÉ Z TOHO, CO UNIKÁ SNIVCŮM POUZE NOČNÍM… “ Pokus o hororově epický vyjádření existenční záležitosti, s kusem Havraní filosofie. Asi slušnej pokus o zanechání Poeova filmového (televizního) odkazu. Má to spoustu kladů, ale taky mínusů. Tím největším je – NUDA. Kurva, proč to musí mít vosum dílů!? Přitom ty dramatický rodinný okamžiky tvrdí atmosféru. Ale ty nedramatický jí zase ubírají… Takže ve finále je to takový dost na jedno brďo. Prostě rodina, ve který každýmu jebe. A za všechno může… (to je kurva překvapení!) /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Seriál je založen na stejnojmenné povídce a dalších dílech Edgara Allana Poea. 2.) Hlavní postavu, Rodericka Ushera měl hrát Frank Langella. Ten musel být v průběhu natáčení přeobsazen, kvůli nevhodnému dotýkání se hereček či vyprávění zážitků a vtipů s rasovým nebo sexuálním podtextem. 3.) Thx za titule „vixo“. ///                         PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ** (23.10.2023)

Nejlepší Flanagan není sice na 5 hvězd, ale minimálně u mě si dost vylepšuje reputaci po nezáživném Midnight Club, protože tahle místy až doslovně poetická variace na slavné povídky E. A. Poea v mnoha epizodách fakt funguje. Co je ovšem nešvarem, co už prostě nehodlám odpustit, je jakýsi vystupující trend, kdy je na divákovi domýšlet si celý seriál, co že se to sakra děje a dozvědět se všecko najednou až v úplném závěru. Je to velká škoda pro kvalitu samotných dílů v průběhu, kdy jim pak člověk musí nezaslouženě dávat nižší hodnocení. [viděno na Netflixu] (30.12.2023)

Kupodivu zajímavě pojatá adaptace děl E. A. Poea. Co epizoda, to originální smrt. A co epizoda, to jeden člen rodiny Usherů. Přímočaré, jednoduché, ale na druhou stranu příliš a příliš natahované. Mike Flanagan je můj oblíbenec. A vše, co na něm mám rád tu naleznu. Ale je to tu dramaturgicky příliš rozvláčné, občas až nezáživné. Řada postav, které vám nepřirostou k srdci a nechcete s nimi trávit čas u TV. To se na mém hodnocení nejvíce podepsalo. Přesto ale nezastírám kvality, které některé díly mají. Za zhlédnutí pro fandy hororu to jednoznačně stojí. Ale můj režisérský oblíbenec si tu vybral slabší chvilku. 75% (04.11.2023)

„S žasem zřím na toho ptáka, co to nemotora kdáká, ač z té jeho odpovědi nemoh jsem si vybrat nic, však to dlužno uvážiti: zřídka se to stane v žití, ptáka že je možno zříti, jenž by nudil ještě víc. A na to havran suše jen: Noumór Flenegen!“ Tenhle Flenegen prostě umí! Umí vymyslet docela solidní konstrukt, zabalit jej do líbivého a kulisně vytříbeného hávu, osadit dobře hrajícími kašpary, a pak … A pak to celé totálně dokurvit tunami místy až nevydržitelně otravné vaty, naprosto bezúčelnými a veskrze nezáživnými dialogy, kindersychologickými moudry a řádnou podprahovou dávkou probuzněné propagandy. Jeho obvyklému ubíjejícímu modu operandi se satanžel nevyhnul ani tento pejskokočičkovský eintopf z análně znásilněného díla Edgara Alana, jehož název bych nepatrně pracovně parafrázoval jako Zánik domu Úserů. De fuckto kýčovitý a povrchní, ovšem děsně rádoby nóbl a chytře se tvářící účelový slepenec a snobský břichobol, mající s Poem společné poeze tupě vybrakované pointy jeho povídek, takové několikahodinové a nesnesitelně natahované bezduché syčivé poprdávání, korunované sice vždy v závěru každé hodiny jedním jediným pořádným katarzním úserem, jenž však celé to poehé konstrukční martýrium příliš neprotrhne. V závěrečném myslomrdním pšouku této mrtvou kočkou promíchané krá krá krávoviny všichni zbylí výteční herci jen hodinu recitovali Krkavce zcela mimo jakoukoliv mísu i kontext, Edgar si dozajista prošoupal vystýlku raqe hysterickým obracením, no a já měl kdovíproč neodolatelnou chuť křupavě sežvýkat nějakého macatého brouka a odpotácet se v příliš drahém převleku za orangutana na šimpanzí soaré. Inu což, navzdory všem otravám dám krásné dvě, neboť se jedná o zatím historicky první Flenegenův seroš, u něhož jsem se po třiceti minutách nudou netoužil vyvrhnout tupým příborovým nožem. Ovšem nevmór! (19.10.2023)