verbal

Ten, který kdysi tak nonšalantně a originálně tančil s vlky, nám kapku zesenilněl a začal funivě a potácivě tančit s otylými hospodyňkami. A tak si to tentokráte na svém kornatícím oři namáhavě přicválal skrz spektakulární prérií s tisíckrát omletou, diskutadebilně sestříhanou, kýčovitou a patetickou křečovou žílou, již bych pracovně nazval Horizont – Americká mýdlovina, navíc sáhodlouze navatěnou na prdelihostilní tři hodiny pro někoho dozajista sofistikovanými moudry vypatlaných indiánů a lacinou whisky konzervovaných anglosaských a jiných konkvistadorů. Abych kapku povzbudil vaši představivost, je to přesně něco, jako kdyby Vinetů vyprcal Esmeraldu. Sice v opravdu nádherných, krystalicky čistě a úchvatně natočených scenériích, avšak vcelku nudně, nevkusně, softkórově a s teploušskou přístupností, aby si proletářské ženy náhodou nemusely zakrývat masitou rukou oči. Když si se slzou v oku vzpomenu na parádního Vlčího tanečníka, skvělého Vyjetého Erpa či temně vynikající Hatfíldy a Mekkoje, nezbývá mi než Kostěje škodolibě vykiškišovat, že tenhle jeho Opus gluteus, kvůli němuž ten arogantní kokot zaříznul úžasný Žlutý šutrák, zaslouženě propadl. A dle ukázek to patrně moc nevytrhne ani následující tříhodinová kalvárie Horizont 2 – Návrat horizontu. Každopádně, pokud je vaší nejoblíbenější kratochvílí hlazení tlustých koček nebo sbíráte růžový porcelán, je tento homostern filmem přesně pro vás!

Na jedné straně vcelku spektakulární a solidně udělaný kornout, plný rotujících aut, baráků a ječících požíračů horkých psů. Nasraně druhé přitroublý scénář někoho s průvanem mezi ušima, plný děsivých meteoobskurit a vyvanulého infantilního kokotismu, o rádoby vychlazeném tytrubkářském frajírkovi, co se snaží profouknout supercelu traumatizované a řádně přechytřelé kindermeteorovložce s radarem na culingonimba, a tak před ní přes půl filmu jen tak nudně honí. Větry. Výsledkem pak není žádný pořádný fičák, který by s přehledem přerotoval parádního Točila z roku 96, nýbrž sice pěkná, ovšem blbá a pýčovitá okluzní fronta, jíž je ale na Fudžitově stupnici nutno přičíst jedno EeFko za to, že boreček vyvětral rybárnu až někdy po závěrečných titulcích, čímž ušetřil diváka obvyklých zbytečných patoscumulů.

Peťko už několikrát přesvědčil, že je velmi kulantní režisér. A tak je trochu škoda, že se neustále sveřepě angažuje v audiovizualizacích přitroublých a extrémně nudných Karikových pseudookultních, pseudoesoterických a pseudofilosofických sraček, bez Trhlin ve vkusu čtitelných leda tak prdelí, ovšem i to s hrozbou rakoviny konečníku z tiskařské černi. Sraček, které by bezradně protekly mezi prsty i třeba takovému Finčrovi. A tak, ač se Peťka všemožně snažil uplést z těch hoven alespoň trochu zapráskatelný Osvícený bič, podporovaný solidními výkony jako vždy nesympatické Áni i v súčasnosti asi najväčšieho čehunského kolaboranta Maštalíže, je výsledkem dvouhodinová plytká, transcendentní a plíživá otrava filmem o bezkozé Galslerce a fučivé bábě, ústící do hajzlu, sice s několika málo působivými scénami, které však na neumětelských výkalech postavený celek ze žumpy nevytáhnou, a finální kompozice neunudí xmrti snad jen pár mentálně atrofovaných Čáryfucků z Karikova funklubíku či tu tolik elitní hrstku wykydpedicky vzdělaných kinderpsychologů. „Soryako, Peťko,“ ako by povedala ta vaša importovaná maďarská nenažratá kreatúra, „ale takto motýle nezdrapíš“!

Jaxem se již několikrát přesvědčil, modernizace klasikám spíše škodí. Jednak proto, že chytají převýchovné bolševické nešvary a bývají demagogicky tak o tisíc procent přebuzněné, přenegrované, přemuženované a přepohlavněné oproti reálné sociologické skladbě, a druhak protože po několika dekádách z hrobů vytažení herci už dávno nejsou tím, čím bývali, na pohled smrdí, jejich dynamika dávno zkornatěla a na plátně se tak poté courají vesměs jen děsivé oživlé mrtvoly. Tady si naštěstí konzervativní produkční velikán Džery zjevně nenechal progresivně hrábnout do análu, v dostatečném rádiu kolem sebe natáhl duhovou pásku proti deviantům, praštil v Los Gatos do růžového stolu, až z něj popadali všichni ebenoví Transkenové a otylé šímejl Barbíny, načež soudruhům z Bolševize přesně vysvětlil, do jakých odřených, zarudlých konečníků si mohou své „modernizace“ strčit, pokud mu chtějí sahat na práva toxických bílých heteroseksuálů. A tak Ústřední výbor Netflusu jen pokrčil černými teplými rameny, rozpačitě se podrbal na kloakách, upravil si rozhozené pyjonýrské šátky a s kolchoznickým brbláním uznal, že potenciální sledovanost je holt potenciální sledovanost, a to už přeci stojí za nějaké to bezpáteřní popírání vlastních falešně altruistických patodoktrín. Tudíž tu máme nezávadnou, naprosto poctivou až nostalgickou reminiscenci na osmdesátkovou klasiku s asi nejlepším komediálním negrem všech dob, u které jsou na závadu snad jen ti čerstvě vykopaní exhumáti. Pro Rajnholda s Eštnem byla dozajista za kamerou nachytána v plné pohotovosti geriatrická ambulance, možná i koroner nebo chlap se supem, no a samotný Edouš sice pořád vypadá na třicet, jen v obličeji evidentně přibral kapku botoxu, čímž se mu ale mimické svaly proměnily v prdel, kde jeho kdysi slavný úsměv zcela zmizel mezi ochrnutými půlkami. Každopádně já osobně jsem nostalgicky spokojen. Tak na vcelku šťavnatou trojku, kterou nicméně záměrně přebuším, abych zase trochu vyvážil všechny ty zdejší náctileté i obstarožní geje, nesmírně vážně se beroucí rozumbradáče a tolik vzdělané vyznavače umělecky i filmově strašně hodnotných mentorujících svištivých bukanýrů a rakovinotvorných Dyznyho omalovaných pamrdů.

No sláva! Ty tam jsou odporné, toxicky neprogresivní časy, kdy blahodárné, přelidnění redukující kosmické entity pronásledovaly výhradně zkostnatělou, konzervativně bigotní rodinku a její bíle maskulinní pohůnky, z nichž ani jeden člen nesplňoval moderní asimilační závěry XV. Sjezdu levotočivých kokotporátů a agresivních bolševických ziskovek, tudíž se tam trestuhodně neobjevil jediný transpohlavník, homoseksualista, hexadecimální ONONA či jiný deviant, a rovněž pigmentové složení celého ansámblu hrubě neodpovídalo jednoznačné kvótové doktríně Sdružených barev Benettonu a BLM, ať už do filmu fuckticky patří, či nikoliv. Jiskřička naděje je však nyní vykřesána, soudruzi, a emzákům s netopýřím sluchem konečně zcela po právu a korektně zachutnali i negři! Ovšem zde je to rasofilně lhostejné, snímek nemá přídomek ani historický ani společenský a Lupita jím tiše cupitá se svým smirkovým papírem rozpraskaným spodním pyskem důstojně a přesvědčivě. Ale! Pepkovi Krasoňovi zjevně došly tiché vyfikundace, které dělaly místo místem a kterých by se s trochou invence a fantazie daly lehce navymýšlet další qanta, tudíž po předchozích vcelku umírněných rodinných hovnotách nyní vsadil na patetický a močopudný „příběh“ v pozadí, který se ovšem nekompromisně vecpal do popředí, a do té prdele tak tematicky poslal celý spektákl. A to se v akčních hororech rozhodně nedělá, nene! Výsledkem je kýčovitá fentanylová náplast na scénáristické bolesti a poměrně nudná stominutová cesta za obětavou eutanázií bývalé těžce uzurpované a diskriminované kenžské otrokyně ku prospěchu privilegovaného bílého šovinisty. Což jako progresivní filmový kritik a korektní uživatel prostě musím nekompromisně odsoudit a pevně doufám, že před následujícím Dnem dva spolkne konzervativní kudlanka Pepek Krasoň hodně hořkého Ježíše a konečně se dočkáme také pořádné nebinární pohlavní rozmanitosti a znatelně zvýšených teplot!

Jak repujeme my, sportovně založení bílí Horní Slezané „Bembajs, bembajs, jak pro tebe du, narobiš pyču!!!“… A oni zas přišli, co nadělám! Šup do kina! Navíc se belgičtí uzenáči od minula o dost zlepšili, scénáristé zavzpomínali na staroškolské fláky, a Špatňáci jsou tak na zase plné kule tím, čím bývali za časů Míši Záliva ve starých dobrých devadesátkách. Tedy pořád docela freš Wilík a ubohý starý trapák Lórenc proti bandě konečně charismatických a bezskrupulózních zlolidí ve vinně potěšující akčně kokotmediální taškařici a lá Smrtonosné smrti. Míša si v tom zase štěknul a docela nechápu, proč si svou vypiplanou značku rovnou nezmáknul sám. Patrně má nahrabáno tolik, že už jen rybaří v Zálivu. Ale i tak furt klasicka blažena oddychovka jak cyp.

Nezáživné propagační video BLM, asi nejhorší od dob, kdy ty opičáky ještě proháněl zkurvený předsudečný rasista Čárltn Hestn. Oproti předchozím velmi slušným a zábavným dílům tentokrát najali na spatlání scénáře nějakého nudofilního primáta s pomalou kopírkou, který se jim za tu privilegizaci postižených odměnil mimořádně unylou a nenápaditou progresivní opičí utopií bez výraznější dramatizace, jež se líně až nezáživně vleče jako mandril s hemoroidy k proktologovi. Být taková historka osazená lidmi, a nikoliv animovanými obyvateli Afriky, neštěkl by po tom ani narkoleptický pavián a nepomohlo by ani to, že je to hezky natočené, ani parádně udělané pohyby, skřeky a posunky zúčastněných opolidí. A tak jediným opravdu zábavným prvkem tu je angličtina všech těch primátů, která intonačně i gramaticky zní úplně stejně jako od nativního prodavače zaručeně pravých kožených bund na tržnici v Dakaru (Popřípadě v Paříži, pokud se mu povedlo převeslovat to fuj fuj zlé, antiprogresivní a nemultikulturní Středozemní moře.). Tady si bolševičtí soudruzi z Holého údu roztomile hodili hovno do větráku, bo rasismus jak vyšitý! No hotová marxokrádež!!!

Marocký mistrovský mečoun Rošdy Zem se zemovým klidem opíchává militantní agresory, kteří mu omlátili rukavici o držku, jakož i militantní feministky, kterým se jak na sviňu až do dnešních neomarxistických časů nesplnil ten nejvlhčejší sen, a sice kupříkladu rubat na čelbě uhlí sbíječkou, tavit ingoty či stěhovat piana do vysokých pater, a notabene za to brát stejné prachy jako ti zkurvení toxičtí maskulíni a jiní zasraní diskriminační šovinisté, tak brutálně pošlapávající drůbeží práva. Kulantní herec Vincek Peréz si v bezectné době zarežíroval, a je z toho velmi solidní, zábavné, pečlivě zahrané a choreograficky výborné dobové šermířské drama o tom, že kdysi bývala čest něco, qůli čemu prostě stálo za to nechat se pořádně opíchat jak ztepilým Afričanem, tak ze řetězu utrženou sufraštětkou, která dle historických análů jako první vydobyla žabožroutským muženám nezadatelné právo nejen chcát vestoje, ale také nechat si skřípnout bobra do zipu, načež si zapařit kundu v kalhotách. Za což ji po zásluze patří čestné místo na hřadovém piedestalu!

Je opravdu osvěžující se sem tam dozvědět, že stále existují scénáristé, kteří při psaní, byť absurdních masturbačních fantazií pro zoufale nemrdané mastodontní čtenářky Rytmu života, urputné rasofily, bolševické snílky, senzitivní bukanýry a jiné pohlupavé pohlavní dezorientáty, nemají tu hlavu v prdeli zaraženou až po tenké střevo, tudíž jsou schopni kreativně vyplodit nadstandardně sysluplný až chytrý scénář, který tu a priori marmeládu z hoven povýší na zcela jinou úroveň. Rýša Linklátr by z fleku měl vyučovat, jak například mohla vypadat nedávná hlavněproudá trapná e-mentálovina Kaskadér, kdyby ji napsal někdo bez retardované kopírky pásových průjmů a průvanu mezi ušima. Na světě je tak poměrně příjemná, intelekt neurážející, dialogově nedegenerativní a veskrze nápaditá kokotinka se dvěma hezkými, sympatickými a dobře hrajícími lidmi, již nikterak nezkurvilo ani jejich progresivní kvótové vyvažování slizkým a děsivě prkenným Uzenoameričanem či neméně krásnou, talentovanou a plnoštíhle úchvatnou chalupářskou strýčka Toma.

Bál jsem se, věru bál! Nejdříve toho, že přestřik Nočního Šajmalana necákl daleko od stromu a bude to zase nějaká nudná esoterická sračka s pointou pro mentály, jaké čmoudí táta seká jak Baťa cvičky. A posléze u filmu samotného toho, že budu muset chcačky nechcačky přiznat svou špatnou predickci a předpojatost. Tak tady to je: Ač jí pandžábský potentáta patrně stál za prdelí, prošlapával a prokuřoval cestičku, odkutálela se Išána Farzekašová dostatečně daleko od kořene a uplácala krásně natočený, atmosférický, sysluplný a solidně odsejpající irský mytologický horor o tom, jaxi v aokigahara lesíku někde poblíž Uper Cuntenbury (Horní Pičovice) postavila tvaroměnná Mythága letní kino, kde dávaj samé strašlivé fláky. Například Porážková čtyřka, Čtyři mantáci v chalupě, Čtyři z bunkru a víla atp. Rozhodně byste se však mého úchylně vypadajícího popisu ani hodně špatného přívěsu bát neměli! Na to, že to spáchala čtyřiadvacetiletá cigoška, které de fuckto ještě teče sperma po bradě, jsou „Čumilové“ (Ahoj jako vždy kreativní a sofistikovaný překladateli do češtiny!) velmi solidní, svižný, originální a přeqapivě vyzrálý generický počin, jeden z nejlepších za posledních pár let, trochu připomínající kulantní velkobritský Hvozd. Tudíž vcelku bez váhání přihazuji k objektivním třem kanálovým poklopům ještě měděný okap a radostně zaokrouhluji na 4, už jen proto, abych vyvážil zdejší rozumbradáče, co tu všeobecně známou jednoduchou mykologyjy nechápali, neboť mají pokroucené chápavé končetiny.