Zlatý věk

Druhý film hviezdneho dua Luis Buñuel a Salvador Dalí. Napísali scenár na motívy 120 dní Sodomy od Markíza Desada. V mojich ušiach to znie ako symfónia. Všetci tí moji obľúbený tvorcovia vo mne nahlodávali otázku, ako je možné, že táto snímka nezískala takú pozornosť, alebo aspoň o niečo menšiu, ako Andalúzky pes. Na odpoveď som nemusel dlho čakať. Dalí a Buñuel sa prí písaní scenára veľmi nedohodli. Buñuel chcel nakrútiť za každú cenu kontroverzný film ktorý by hlavne šokoval, no nakoniec z toho vyšiel hodinový paskvil ktorý síce mal dosť nápadov ale na 60 minút to bolo príliš málo. Neskutočne rozťahané zábery pri ktorom mi krásna vážna hudba prevažne zavadzala ma bohužiaľ sklamali. Veľká škoda. (27.04.2017)

Později Bunuel pochopil, že aby film mohl podvracet, hrát si a experimentovat, musí nejdřív nastavit nějakou úroveň komunikace s divákem. Když třeba píšete román, nemusíte to řešit - čtenář ho vždy musí číst a vždy tedy existuje nějaká jistota přenosu informací. TU obrazu, na který se návštěvník může dívat, jak dlouho chce, to platí taky. Jenže u filmu neni bez nějakého aspoň základního ukazatele možné věnovat kompletní pozornost všemu. Zachází to tak daleko, že už u Zlatého věku opravdu nemám pocit, že ho má smysl sledovat, protože se něčeho dočkám. Prostě jen hodinový sled mechanicky řazených surrealistických výjevů, které většinou vznikly tak, že Bunuel náhodou měl po ruce tyhle záběry, tak je použil, nebo ho s Dalím napadla tahle konina, tak ji zrealizoval. No a co? Hledat v tom snový smysl je ztráta energie, na to jsou od Bunuela mnohem zajímavější tituly, o kterém už nějak přemýšlel. Ve kterých nejde jen o předvádění bizarností, ale i něco sdělují. Tohle je jen raný experiment, mechanický surrealismus bez opodstatnění, zajímavý spíš z principu než z provedení. Takže uznávám cíl Bunuela šokovat dobové publikum, ale tím bohužel zároveň docházím k tomu, že dnes už ten film nemá smysl. Ten byl naplněn. (20.10.2013)

Tak sled bizarních scének, říkáte? Tak hodina na sebe kupených zvrhlostí, říkáte? Ach kdyby! Nemám nic proti filmům, které kašlou na příběh a místo něj předkládají jen porůzné, dějově na sebe nenavazující scény, jenže takové scény pak musí být zábavné a propracované, ty zdejší byli vesměs nudné a nezáživné, navíc jeli nejzábavnější částí snímku dokument o škorpiónech, který je o patnáct let starší než zbytek filmu, je něco poněkud špatně. Sice je tu pár více či méně zábavných událostí, jenže je jich tolik, že by horko těžko naplnili stopáž patnáctiminutovou, natož hodinovou, aby to fungovalo muselo by to být mnohem více úchylné, šílené, magořivé, zvrhlé a ironické, není. Pomalu mě začíná jímat dojem, že hledat ve Zlatém Věku hloubku je asi stejné, jako hledat katolickou morální autoritu v redakci blesku. (18.05.2014)

Bráno z dnešního pohledu, jedná se o zajímavý mix pythonovského humoru s ideami Davida Lynche. V porovnáním s Andaluským psem ovšem Buňuelova druhotina nabírá ztrátu, jelikož mi přijde, že tamější absence příběhu byla spíše ku prospěchu - to je ale riziko toho, když kouzlo nějakého uměleckého směru spočívá spíše v té nejistotě. I tak je film labužnickým zážitkem pro milovníky surrealistických hrátek a jednou z nejoriginálnějších romantických komedií, co znám (budu-li se řídit zdejšími údaji). (21.05.2010)

L'Âge d'or dle mého názoru nedosahuje kvalit předchozího Un Chien andalou. Luis Buñuel je extravagant surrealismu, o tom žádná.. jednotlivé "pochroumané" (na duši i na těle) scény jsou odzbrojující, šokující (nedokážu si představit jejich dopad na společnost ve třicátých letech), nesmysluplné a nemorální - nic z toho mi nevadí. Asi bych ocenil kratší stopáž (cca 40 minut), čímž by byl děj zhutněn a dostal by tak možná ještě šílenější patinu. (25.11.2010)