Él

ocenenia : MFF Cannes 1953 - Nominácia na 1. cenu ◘◘◘◘ Film o chorobnej žiarlivosti vedúcej k bláznovstvu.... čo však od Buňuela nebolo úplne korektné, že extrapoloval príbeh bláznivého jednotlivca a vytvoril z neho kritiku celej katolíckej výchovy, ktorá akoby bola tým semienkom, ktoré sa rozrástlo až do monštruóznych rozmerov blúzniaceho, paranoidného Francesca.... popri tom je jasné, že tento stav bol u neho skôr dôsledkom "túžby vlastniť" (čomu by nasvedčovala aj sprievodná "zápletka" ohľadne súdneho vymáhania zhabaných rodinných majetkov), silnej ješitnosti! a pocitu "nadradenosti" (ktorý sa asi najlepšie prejavil pri scéne na veži, kde ľudí prirovnával k "červom") .... príliš si zakladal na svojej vážnosti, dôstojnosti, až sa z toho pomiatol.... a že nakoniec urobil Buňuel ešte aj paralelu medzi sanatóriom a kláštorom, ako zariadeniami kde podobné "prípady" nájdu pokoj duše, tak to mi tiež moc nevoňalo :) .... je to "starej pardál" ten Buňuel :) vždy si rád "kusne" :)) Ale v zásade je film veľmi presný v zobrazení určitého typu ľudí, ktorí majú blízko ku všetkému čo zaváňa kadidlom a "božskou mocou" .... a záver? tak to bola presná vizualizácia paranoidných stavov, keď má človek pocit že sa mu všetci smejú, pocit že iba ON je stredobodom pozornosti davu, že je ohniskom v ktorom sa zbiehajú pohľady všetkých ľudí naokolo (viem o čom hovorím :).... naozaj majstrovský psychologický film (26.03.2010)

Román španělské autorky Mercedes Pinto Él z roku 1926 (u nás nikdy nepřeložený) inspiroval Buñuela k poměrně zajímavé filmové eseji na téma mezilidských vztahů. O závislosti na partnerovi, o vztahu k okolí, o egu a dalších obvyklých zákoutí lidské duše. Jako již tradičně u Buñuela špatně snáším transponování literárních předloh vpřed v čase a samozřejmě jako jindy nespočívám zrakem s potěšením na té estetice 50. let, která je zkrátka sporná. Nicméně, pokud se odpoutám od určení místa a času, ten intimní příběh jednoho manželství mohu ocenit a dokonce s překvapením doporučit. Jen bych byla velmi opatrná se srováváním s Fassbinderovou Marthou, mnohem více příběh lze komparovat s pozdější Buñuelovou adaptací Ženy a tahacího panáka. (15.07.2017)

Příběh o sebestředném sobci, jehož ambice jsou vyšší, než kam je schopen dosáhnout. Vede soudní spor o svá práva, o nichž je přesvědčen jen on, ale u soudu stále prohrává, sahá po krásné ženě, jejíž krásu přes všechnu její snahu není schopen unést. Přes počáteční suverénnost se postupně propadá do psychické nevyrovnanosti a dál až k psychiatrickému rozkladu osobnosti. Jeho degradace je podána naprosto přesvědčivě, uvěřitelně, děsivě. (21.06.2009)

Buňuel je skvělý. Od začátku nenechá pochybovat o svém mistrovstí. Například už jen záběr, kdy se dva hlavní protagonisté poprvé spatří, je ukázka filmového mistrovstí. Kamera, coby oči halvního hrdiny, sleduje v kostele nejdříve nohy mladíků při obřadu, poté jakoby mimoděk přejde na nohy nezúčastněných ve druhé řadě. Tam opět bezmyšlenkovitě přejíždí po nohách sedících, až jedny zaujmou, následuje pohled na "majitelku" a vzplanutí. Geniální. Navíc si zde tvůrce pohrál a znázornil psychologický profil Franciska, coby paranoidního a žárlivého cholerika (avšak jinak skvělého katolíka). Franciso například rovná partnerčiny boty, pořádek mají přeci cholerici rádi. Po nervovém zhroucení pak běží na schodiště a buší tyčí do zábradlí. K dokonalosti mi chyběl pouze temnější závěr, jež by lépe zvýraznil zoufalou sitaci. (10.12.2008)

Él je jako Paroubek. Také je na něm nejvíce sexy mozek, který ví, že bez uvěřitelných charakterů podobný typ snímku prostě fungovat nemůže. Je to takové In a Lonely Place s více (mnohem více) nalinkovaným scénářem, kdy je celý průběh filmu jasný během páté minuty stopáže, což je výrazně na škodu. Aspoň je to ovšem částečně vykoupeno famózními hereckými výkony a lahůdkovou kamerou, která vyniká o to více, že snímá na první pohled "pouze" prachsprostou komorní interiérovku. (13.11.2008)