Černý déšť

Tragédie Hiroshimy a tragédie přežití Hiroshimy. Tragédie desetitisíců těch, kteří přežili a byli tak odsouzeni k postupnému umírání na následky ozáření. Tragédie mladé dívky, jejíž naděje na vdavky se kvůli její příslušnosti k postiženým rovnají nule. Především o tomto je Černý déšť. Shôhei Imamura jakoby ještě v tradiční škole japonské režie a výborná černobílá kamera Takashiho Kawamaty. (12.08.2005)

Mé první setkání se známým japonským režisérem Shoheiem Imamurou nedopadlo sice špatně, ale své tradiční výhrady k východoasijské produkci jsem si jen utvrdil. Je to ono lehké přehrávání a emocionální odlišnost, která mi podstatnou část tamní produkce odcizuje. Režisér použil černobílý materiál a záměrně se snažil vytvořit film, který jako by vznikl v 50. letech, kdy se odehrává děj jeho příběhu. Výbuch jaderné bomby je zobrazen ve flashbackcích a je mu věnována jen relativně malá část filmu. Rozhodující je popis strádání a umírání postižených řadu let po výbuchu. Imamura ukazuje, že přeživší museli čelit nejen fyzickému postižení, ale i společenské ostrakizaci. Hlavní hrdinkou je dívka, která se v japonské společnosti prakticky nedokáže provdat, protože nese cejch ozářené osoby s podlomeným zdravím. Vzhledem k tématu a zpracování je celkem logické, že snímek sklidil na festivalech slušný ohlas a dá se považovat za kvalitní pokus o vyrovnání se s japonským traumatem. Je to komorní záležitost s pro mě poněkud přetaženou stopáží, ale s řadou míst emocionálně maximálně působivých. Scéna, kde zasažený muž popisuje, jak opustil svého malého syna, kterého nedokázal vyprostit z trosek, a zanechal ho napospas blížícímu se ohni, je prostě mrazivá. Celkový dojem: 75 %. (21.09.2010)

Ačkoliv se z Trumana za rozkaz svrhnout atomovky dělá arcilotr, před jejich svržením s dostatečným předstihem  Japonsko varoval, že USA mají zbraň nebývalé síly ať kapituluje a složí zbraně. Japonci na to nereagovali a nereagovali na to ani po svržení bomby na Hirošimu. Přitom ti co na místo dorazili z okolí jako první byli naprosto šokováni tím apokalyptickým výjevem. Musela to odnést ještě Nagasaki aby generálové a Hirohito pochopili a docvaklo jim... Když se hovoří o obětech, nemluví se paradoxně o zachráněných životec a byly to právě obě atomovky, které je ušetřily. Statisíce amerických vojáků při vylodění, na lodích v letadlech, miliony japonských zfanatizovaných a propagandou vystrašených civilistů v samotném Japonsku. Taková se odhadovala bilance ztrát. Proti tomu Normandie by byla je heřmánkovým odvarem co se týče ztrát na obou stranách. Samozřejmě, že v obou městech to nejvíce schytali civilisté... Ale bohužel civilisté jak v Německu tak v Japonsku umožnili aby se k vládě dostalo to co tam bylo... Dnes se ze všech postižených bombardováním dělají oběti, ale položme si otázku jak by se ti civilisté chovali v případě, že by Německo nebo Japonsko vyhrálo válku? Proto je mi vždy těch prostých lidí jako v tomto filmu líto, uvědomuji si ale i to B. Že to jejich země vyvolaly válku a zkázu nepředstavitelných rozměrů. Mimochodem viděli jste někdy když z rádia zaznělo, že je konec války reakce spojenců? Tu radost, výskání, házení čepic, objímání, slzy únavy, dojetí a radosti... A v tomto filmu když božský Hirohito přečetl projev o kapitulaci? Nic. Žádná reakce. A to už mleli Japonci z posledního a smyčka se utahovala víc a víc. Tokio vysmahly B-29 do základů a z Marian startovaly den co den k drtivým úderům na japosná města...     Pro mne byl film zajímavý v mnoha ohledech. Jednak samozřejmě snahou ztvárnit bezprostřední následky po odletu Enoly Gay. Ale líbil se mi i ten kouzelný tradiční  japonský venkov se svojí architekturou a svatyněmi, který je dnes už v moderním Japonsku tak vzácný. Muselo být složité v rámci tradic provdávat dívku u které hrozilo, že má nemoc z ozáření. A samozřejmě bylo šílené sledovat, jak si smrt vybírá svoji daň dávno po válce. Jak nahodile a někdy i nečekeně rychle. Tohle je velmi silný film. Jeho poslání je jasné. Varuje aby se lidstvo probralo a atom už nikdy nepoužívalo. A ono k tomu asi nikdy už nedojde, protože dnes už jsou lepší zbraně. Bez jaderného spadu a devastujícího žáru při uvolnění obrovské energie při štěpení jádra... Jinak doporučuji k přečtení knihu lékaře Mičihiko Hačiji - Deník z Hirošimy.  Dávám za 4 malé kapříky. * * * * (13.08.2021)

Prvých 15 - 20 minút tohto čiernobieleho japonského filmu ukazuje ako vyzerala Hirošima tesne po výbuchu. Ulice plné mŕtvol, zmrzačených ľudí, hromady tehál a prachu. Táto časť je naozaj zaujímavá , ale horšie je to potom s prostrednou časťou v ktorej sa ľudia snnažia vyrovnať so situáciou.Sledujeme bežný život dedinčanov a tragédia sa spomína iba okrajovo. Samo o sebe to nie je zlé, ale vzhľadom na dobrý úvod som čakal scény hrôzy a skázy. Záver bol ale opäť výborný. Pri scéne kde si dievča pred zrkadlom pri česaní vytrhne chumáč vlasov , ma zamrazilo. Aj táto scéna a aj záver celkovo ma presvedčili a vyvážili celkový dojem. 80%. (21.10.2010)

Emocionální dopad tohoto prestižního opusu rozhodně není takový jako v případě filmů Vlákna či Den poté, nicméně jeho snaha zapůsobit na divákovu psychiku je patrná. Přesto mě tolik oceňovaný Black Rain neoslovil. První nevýhodou je možnost porovnání s výše zmiňovanými filmy, jejichž emotivní vlivy jsou daleko intenzivnější. Další nevýhoda (ačkoliv je pochopitelná) spočívá v okrajovém zaměření na události bezprostředně po výbuchu. Nákres života po 5 letech od exploze spolu s prozaickým příběhem nemá bohužel takový efekt jako úvodní minuty. 6. srpen je vyprávěn v retrospektivách a vliv na zážitek z filmu má jen minimální. Imamurovo nezpochybnitelné umění nejsem tedy prozatím schopen docenit. (01.07.2013)