Most

Odvaha, nasazení, odhodlání se obětovat pro záchranu Německa, neústupnost. Z těchto kluků by měl strýček Adolf radost. ____ Film nabízí upřímnou výpověď o tom, co znamenala Goebblesova Total Krieg pro lidi v posledním roce války, kdy narukovali i děti a starci nad hrobem. Pohled do běžného života šestnáctiletých chlapců v konfrontaci s jejich následným bojovým nasazením, jasně vypráví o tom, co se stane, když se setká propagandistická výchova s válečnou realitou. Až příliš pozdě si Němci uvědomili, že byli zmámeni bludem. Mnozí si to už ani uvědomit nestačili. Bohužel! 74% (22.11.2011)

Most je slavnostním veřejným prohlášením pacifistického postoje. S tím musel Bernhard Wicki pro počestné společenské zásluze zaujmout, srozumitelně předložený názor, působivé obrazové kompozice zmaru i beznaděje a uměřená citlivost jsou silnou zbraní filmu. Ušlechtilé stanovisko se na veřejnosti bez ostychu podporuje a oceňuje širokou masou. Herectví se sice nedokázalo ubránit patetickým gestům, svalovým křečím a upjaté strojenosti, ale naštěstí se nejedná o trvalý stav. Je slyšet mentorské kárání, humanismus se vzorně staví do přední linie, soutěživost chlapeckého dospívání zde dostává přednost před rozpolcením, zoufalství beznaděje je pečlivě vetkáno do výjevů lidské zkázy a filmová plátna planou ohnivou výzvou, modlitbou a příkladným postojem tvůrce. Hlavním objektem zájmu a nástrojem protiválečného poselství v tehdy stále ještě živé ozvěně rozsáhlých hrůz největšího válečného běsnění je sedm středoškolských spolužáků a kamarádů: klidný, romantický, přemýšlivý a samostatný Hans Scholten (Folker Bohnet), jeho bezstarostný kamarád a druh Albert Mutz (Fritz Wepper), z vlastního slabošského a nevěrného otce znechucený a na akci natěšený Walter Forst (Michael Hinz), na rodinou důstojnickou tradici nedočkavý a hrdý Jürgen Borchert (Frank Glaubrecht), z poskvrněného ideálu platonické lásky mladých let hystericky podrážděný Karl Horber (Karl Michael Balzer), ve školní lásce nepříliš zkušený Klaus Hager (Volker Lechtenbrink) a nejmenší ze spolužáků Sigi Bernhard (Günther Hoffmann). Z dalších rolí: skromná spolužačka chlapců a Klausova školní láska Franziska (Cordula Trantow), čestný třídní učitel chlapců a jímavý hlas humanismu Stern (Wolfgang Stumpf), zkušený velitel chlapců v akci, Unteroffizier Heilmann se smutnou chybou (Günter Pfitzmann), disciplinovaný velitel roty chlapců Hauptmann Fröhlich (Heinz Spitzner), vzorně ctihodný velitel praporu Oberstleutnant Bütov (Siegfried Schürenberg), chudá, starostlivá a vystrašená Sigiho matka (Edith Schultze-Westrum), citlivá a laskavá Albertova matka (Ruth Hausmeister), zámožná, společensky vážená a důstojná Jürgenova matka (Eva Vaitl), zbabělý Walterův otec, místní stranický předák, Ortsgruppenleiter Forst (Hans Elwenspoek), jeho včas do bezpečí odeslaná manželka a Waltrova matka (Trude Breitschopf), vedoucí kadeřnictví a ovdovělý Karlův otec (Klaus Hellmold), Karlova čistá láska a zaměstnankyně i milenka jeho otce Barbara (Edeltraut Elsner), vlídný místní policista Wollschläger (Hans Oettl), či služka i milenka rodiny Forsterů (Herma Hochwarter). Most má ve svém znaku především protiválečné poslání, s naléhavým přesvědčením je podáváno národní selhání válečné agrese a výstava působivých obrazů předsmrtné agónie. Obrazově brilantní kompozice, chvályhodné svým předsevzetím i poselstvím, byť je film herecky neurovnaný. (16.08.2019)

Ani při repríze mě nepřepadla chuť ke snížení původního hodnocení. Ne, že bych tvůrcům filmu neměl co vytknout, ale v tomto případě u mě jednoznačně zvítězil obsah nad formou. Obě části snímku měly to své; do poloviny se jednalo o tak bezstarostný život, jak to jen všudypřítomná válka dovolovala, došlo dokonce i na vcelku vtipné scény; ve druhé půli už nebylo na bezstarostnost ani humor místo. Německá sebereflexe vedla k natočení sice nenápadného ale o to silnějšího protiválečného filmu, v němž vede kombinace nešťastného sledu událostí, mladického zápalu a masové indoktrinace k jedinému možnému vyústění. Já se sice zajímám o historii (zvlášť o tu válečnou), ale nedělám to proto, abych se v soukromí tetelil nad úžasnými možnostmi, které válka přináší (možnost stát se hrdinou a vzorem, ukázat svou statečnost a získat slávu a respekt), s každou další informací se naopak utvrzuji v názoru, že je válka odporným svinstvem, v němž ideály hynou zároveň s potenciálním hrdinou v jeho vlastních sračkách. Protože z mého pohledu je válka jen prostředkem pro distribuci smrti a mrzačení ve velkém. A ti, kdo za ní stojí, si jen málokdy vpálí kulku do hlavy ve svém bunkru. / Poučení: Je obsaženo ve filmu. Výrazně. (13.07.2022)

Německý film Most z roku 1959 natočený režisérem Bernhardem Wickim podle stejnojmenného románu Manfreda Gregora, je nesmlouvavou obžalobou války i militaristické výchovy dospívající mládeže. Děj se odehrává v prvé půli roku 1945 v bezejmenném městečku kdesi v Třetí říši, kde jsou ještě školou povinní chlapci odvedeni, aby doplnili prořídlé stavy wehrmachtu. Bez náležitého výcviku jsou převeleni k obraně bezvýznamného mostu. Chlapci se svého úkolu zhostí s nečekanou vervou, mají pro ně smrtelné následky. Tvůrci na mikrokosmu malého města, demonstrují německou společnost na konci války. Právě díky konfrontaci postojů mladší a starší generace, dociluje režisér znepokojivého mrazení v zádech. Celé dílo je totiž elegií na ztracené mládí (i životů) jedné německé generace. Její idealismus, víra ve vůdce, ozbrojenou moc Třetí říše, spravedlivost celého válečného běsnění, to vše je v příkrém rozporu s míněním starší generace (střední generace se ve snímku z logických důvodů téměř nevyskytuje). Film je i obžalobou pokrytectví starší generace, obžalobou mlčící většiny, která netleskala Hitlerovým „dobrodružstvím“ na bitevních polích, přesto se bez problému adaptovala novým politickým podmínkám. To je možno nejlépe demonstrovat na rozmluvě učitele a vedoucího kasáren, kdy se kantor snaží přesvědčit velitele, že jeho žáci nepatří do bitevní vřavy, ale do školních škamen, neboť mladí válku berou jako velké dobrodružství. Do této doby může divák s učitelem sympatizovat, nikoliv však po majorově zdrcující, úsečné odpovědi. V té poznamenává, že nikoliv on, coby voják, ale učitel, neboť je i vychovatelem, nese vrchovatou míru odpovědnosti za pokřivené vnímání reality dospívající mládeže. Učitel se nezmůže na nic jiného, než vágní, nic neříkající obhajobě o „zneužití myšlenek“. Divák se po této scéně nemůže vnitřně ztotožnit ani s touto postavou. Přesto se tvůrci nevyvarovali jednoho klišé, a tím je zobrazení místního čelného příslušníka NSDAP. Ten je vykreslen značně šablonovitě, je necitlivý, promiskuitní a zbabělý. Přesně takto jednorozměrně jsou vykreslováni skoro všichni příslušníci vládnoucích totalitních stran. Zde můžeme od tvůrců cítit jistý kalkul, snahu ospravedlnit se, neboť je lepší být mlčící, nestranickou většinou, než stranickým příslušníkem zavrženíhodné ideologie. To nic nemění na faktu, že západoněmečtí tvůrci, čtrnáct let po válce vytvořili znamenité, protiválečné dílo, nespoléhávající se na velké masové bitevní scény, jak bylo tehdy v módě. Právě lokálnost, malé měřítko jenom umocňuje pocity hrůzy, tak jako nemilosrdný konec. Kdy si divák musí klást otázku, proti komu vlastně mladíci bojovali? Proti Američanům, nebo proti wehrmachtu? Znepokojující může býti i to, jak snadno lze vyznění filmu otočit. Kdyby se národně socialistický režim udržel ještě pár let u moci, mohl by z tohoto námětu vytvořit prvotřídní, propagandistické dílo, oslavující „stádovitost“, která je vrozená všem zvířatům, lidí nevyjímaje. (30.06.2013)

Velmi hutná "coming of age" výpověď o marnosti, fanatismu a síle společenského tlaku. Kromě úvodního (trochu uondaného, leč pořád zábavného) vyprávění, jak se z dětí stávají muži, je stěžejním bodem filmu dost zajímavý moment neschopnosti uvědomit si očividnou zbytečnost plněného rozkazu. Především z důvodu absence velícího důstojníka se zkušeností a selským rozumem. Dobrý je i panoptikum vedlejších postaviček, líčených většinou ve zkratce, nicméně velmi efektivně. Poražený německý národ sestávající z nejen pitomců, hulvátů, ignorantů, fanatiků a zelených mozků, ale taky z relativně normálních lidí, vzdělaných a jemných duší nebo obyčejných strejců a tetek. Prostřednictvím nich, jakoby Wicki v roce 59 říkal světu: "Hele, všichni nejsme zfanatizovaný zmrdi." A docela se mu to povedlo. (16.10.2023)